kocour píše:Kdo mi dal právo hodnotit někoho jiného, koho vlastně vůbec neznám? Můžu akorát hodnotit sebe sama, jako bytost, která zná jenom sebe sama,na víc nemám nejen znalosti, ale především právo. Platí to všude v mnoha rovinách, poctivý člověk si svá zrcadla najde a v nich se pozná.
Tohle mi sedlo. Poznal jsem to na sobě a na svém okolí. "Ostatní lidé jsou nám zrcadlem." Tohle se mi občas vybaví, protože je to vyjádření, které jsem pokaždé chápal trochu jinak a nemůžu říct, že bych s tím byl hotový. Asi to má něco společného s otázkou "Kdo jsem?".
Když hodnotíme své nejbližší -- protože asi většina z nás hodnotí --, asi se na ně nedíváme jako na "Čechy". Vždycky se na ně díváme jako na jednotlivce. Ale stejně dokážeme poznat -- nejlépe v cizím prostředí, na dovolené --, že se někdo chová jako Němci, jako Francouzi, jako Italové... "Na dovolené" to funguje lépe, protože i ty skupiny jsou tam často na dovolené. Něco je stmeluje a v jaksi izolovaném prostředí je to nutí držet pohromadě. A projevuje se u nich něco, co sami nemusí mít doma, v soukromí rádi. Někdy jsou schopni za to jiné odsuzovat a stejně se to u nich "na dovolené" projeví.
Někdy vám pohled ze strany někoho jiného pomůže odhalit vlastní slabost nebo nedostatek nebo prostě něco, na co jste u sebe nepřišli. Ale možná jste se setkali se situací, kdy vám někdo (většinou v afektu) řekl něco nepěkného -- že děláte to a tohle, že jste takový... A přitom víte, že je úplně vedle. Někdy je to pro vás zkrátka novinka a stojí za to se nad tím zamyslet, někdy víte, že to tak není a přesto se nad tím hodí zamyslet (protože tak možná navenek působíte) a někdy víte, že ten problém pohledu zkrátka tkví v tom druhém.
V nevyrovnané společnosti se děti často chtějí lišit od rodičů a prarodičů, protože s nimi nesouhlasí. Historické postoje k různým věcem se mění rychleji, než ve společnostech stabilnějších. Jenže i ty stabilnější společnosti (s větší historickou tradicí) mohou být nějak deformované prostředím. Ta stabilita může vyplývat z nutnosti, z boje o přežití -- jako v relativně malém Japonsku nebo v přelidněné Číně. (Vlastní deformace nevidíme tak dobře.) Takže je tu spousta věcí, které se mohou kombinovat -- v Japonsku, v Německu, u nás... U stabilnějších společností se dá lépe předpokládat, jak se zachovají. Jednou z nejméně stabilních jsou teď USA (jen můj názor). Ty nestabilnější možná chtějí poukázat na jiné ve stylu: "Podívejte, ti se v minulosti chovali tak a tak." (Tohle není závěr, jen tak plácám.)
Karma nekarma, nemám rád posuzování na základě pojmů "lid", "národ", "rasa". Na konci je vždycky jednotlivá bytost. Ve všech společnostech se najdou lidé s různým charakterem. Ale když se stane něco takového jako v Japonsku, cítím, že je potřeba pomoct těm, kterým pomoci chci. Nedokážu pomáhat selektivně -- když je lidská bytost na dně, jde mi proti srsti uvažovat ve smyslu "Tobě nepomůžu, ty si to nezasloužíš." Určitě by mě něčí minulost nebo potenciální budoucnost ovlivnila, pokud bych se musel rozhodnout "ten nebo ten". Ale v jiných případech jsou všechno jednotlivé bytosti, které trpí. Teď. A nemám z toho radost, a proto chci pomoci. A nemyslím způsobem, pomůžu, aby pomohl jindy někdo mně.
"Charakter národa" je do značné míry určen manipulací jejich vlády -- monarchistické nebo "demokratické". Takže posuzovat podle "charakteru národa" znamená posuzovat podle charakteru jeho minulých a současných vlád. A vlády jsou v celé známé historii složeny z jedinců, kterým jde především o moc. Jednotlivci, kteří nevyrostli v deformovaném prostředí, nemají touhu ubližovat jiným jednotlivcům. I proto si myslím, že posuzovat karmu národa je takové hodně spekulativní.
Občas je tu řeč o symbolech. Jsou asi symboly, které nepatří nikomu. Pak tu ale máme symboly, které jsou určeny k vymezování jedněch vůči druhým. Budhismus se mi zdá zajímavý, ale když si nějaká jeho odnož nasadí zvláštní žluté čepice (nebo zvolí jinou symboliku), dává tím najevo odlišnost a často taky (podle mého názoru) nadřazenost jiným. Z jednotlivých bytostí dělá "lepší" partu. Pak je otázka, do jaké míry brát prohlášení jednoho z party o jiné partě.