Dnes mi přišel odkaz z nakladatelství www.cintamani.cz, článek je zkopírován celý z tohoto odkazu:
http://cintamani.cz/index.php?option=di ... ge&SubMenu
Pověst o vzniku demokracie - Vladimír Megre
8.1.díl - Nová civilizace - str. 66- Démon Kracios
Jeden za druhým šli pomalu otroci a každý nesl obroušený kámen. Čtyři řady, každá půl druhého kilometru dlouhá. Od brusičů kamenů k místu, kde začínala stavba města – pevnosti. Střeženy byly hlídači. Na deset otroků se počítal jeden ozbrojený hlídač. Stranou otroků, na vrcholu třináctimetrového pahorku, jenž byl ručně vytvořen z obrovských kamenů, seděl Kracios – jeden z vrchních žreců. V průběhu čtyř měsíců mlčky pozoroval události. Nikdo jej nevyrušoval, nikdo ani pohledem nesměl přerušit jeho přemýšlení. Otroci a stráž vnímali pahorek s trůnem na vrcholu jako neoddělitelnou součást krajiny. A člověka, který seděl nehybně na trůně, nebo se procházel po plošině na vrcholku pahorku, si již nikdo nevšímal.
Kracios si dal za úkol přebudovat stát, na tisíciletí upevnit moc žreců, podmanit si všechny lidi na zemi a všechny je zotročit, včetně vůdců států.
Jednou Kracios sestoupil dolů a na trůně nechal svého dvojníka. Žrec změnil oblek, sundal paruku. Náčelníkovi stráže nařídil, aby jej zakovali do řetězů jako obyčejného otroka a postavili do řady za mladým a silným otrokem jménem Nard.
Kracios se pátravě díval do tváří otroků a všiml si, že tento mladý člověk má zvídavý a hodnotící pohled, ne ale těkavý a vzdálený jako mnozí ostatní. Nardova tvář byla jednou soustředěně zamyšlená, podruhé rozechvělá. „Takže nosí v hlavě nějaký svůj plán,“ pochopil žrec, ale chtěl se přesvědčit, do jaké míry přesný byl jeho postřeh.
Dva dny Kracios pozoroval Narda, mlčky nosil kameny, seděl vedle něj při jídle a spal vedle na palandě. Třetí noc, jakmile zazněl povel „spát“, otočil se Kracios k mladému otrokovi a šeptem s hořkostí a zoufalstvím vyslovil otázku, která směřovala neznámo ke komu: „Cožpak to takhle bude pokračovat po zbytek života?“
Žrec viděl, jak sebou mladý otrok škubl a okamžitě se otočil tváří k žrecovi. Jeho oči zářily. Jiskřily se dokonce při slabém světle hořáků ve velkém baráku.
„Nebude to dlouho trvat. Domýšlím plán. A ty staříku, se můžeš zúčastnit také“, zašeptal mladý otrok.
„Jaký plán?“ lhostejně a s povzdechem se zeptal žrec.
Nard se zápalem a s jistotou začal vysvětlovat: „Ty, staříku, a já a my všichni brzy nebudeme otroky, ale svobodnými lidmi. Počítej, staříku: na každou desítku otroků je jeden strážník. A patnáct otrokyň, jež připravují jídlo, šijí oblečení, pozoruje také jeden strážník. Pokud se ve smluvený čas my všichni vrhneme na stráž, porazíme ji. Ať jsou strážníci ozbrojeni a my jsme zakováni do řetězů. Ale nás je deset na každého a řetězy lze také využít jako zbraň, pokud by se nastavovaly pod úder mečů. Odzbrojíme všechny strážníky, svážeme je a zmocníme se zbraní.“
„Ech, mladíku,“ opět povzdechl Kracios a jakoby lhostejně pronesl: „tvůj plán není domyšlený: strážníky, kteří nás hlídají, je možné odzbrojit, ale vládce brzy pošle nové, možná že dokonce celou armádu, a nechá zabít otroky, kteří povstali.“
„Na to jsem také pomyslel, staříku. Je třeba zvolit dobu, kdy tady armáda nebude. A tato doba se blíží. Všichni vidíme, jak se armáda připravuje na výpravu. Dělají se zásoby proviantu na tři měsíce. Znamená to, že za tři měsíce armáda přijde na určené místo a zahájí boj. V bitvě se oslabí, ale zvítězí a zajme mnoho nových otroků. Pro ně se již staví nové baráky. Musíme začít odzbrojovat stráž, jakmile armáda našeho vládce zahájí boj s jinou armádou. Poslové budou potřebovat měsíc, aby donesli sdělení o nutnosti okamžitého návratu. Oslabená armáda se bude vracet nejméně tři měsíce. Za čtyři měsíce se dokážeme připravit k uvítání. Nebude nás méně než vojáků v armádě. Zajatí otroci se budou chtít připojit k nám, až uvidí, co se stalo. Všechno jsem promyslel správně staříku.“
„Ano, mladíku, se svým plánem a myšlenkami můžeš odzbrojit stráž a zvítězit nad armádou,“ odpověděl žrec již povzbudivě a dodal: „Ale co potom začnou dělat otroci a co se stane s vládci, strážníky a vojíny?“
„O tom jsem moc nepřemýšlel. A zatím mě napadá jediné: všichni, kteří byli otroky, se stanou svobodnými, všichni, kteří dnes nejsou otroky, stanou se jimi,“ nepříliš jistě odpověděl Nard, jakoby přemýšlel nahlas.
„A žreci? Řekni mi, mladíku, kam zařadíš žrece, když zvítězíš: k otrokům, nebo ke svobodným?“
„Žreci? O tom jsem také nepřemýšlel. Ale teď si říkám: ať zůstanou tam, kde jsou. Poslouchají je otroci a vládci. I když je těžké je občas pochopit, ale myslím si, že jsou neškodní. Ať vypráví o bozích, ale jak máme nejlépe prožít svůj život, to víme sami.“
„Jak nejlépe prožít…to je dobře,“ odpověděl žrec a tvářil se, že se mu chce hrozně spát.
Ale Kracios tuto noc nespal. Přemýšlel. „Samozřejmě,“ říkal si, „ nejjednodušší je povědět vládci o spiknutí, mladý otrok bude zadržen, zjevně je vůdcem ostatních. Ale to nevyřeší problém. Otroci si vždy budou přát osvobodit se z otroctví. Objeví se noví vůdcové. Vypracují nové plány, a pokud je to tak, hlavní nebezpečí pro stát vždy bude existovat uvnitř státu.“
Před Kraciem stál úkol: vypracovat plán zotročení celého světa. Chápal, že se nepodaří dosáhnout cíle pouze pomocí fyzického násilí. Je zapotřebí psychologického působení na každého člověka, na celé národy. Je třeba transformovat lidskou mysl, vštípit každému, že otroctví je nejvyšší blaho. Je třeba spustit automatický program, který bude celé národy dezorientovat v prostoru, čase a pojmech. A hlavně v adekvátním vnímání skutečnosti. Kraciova mysl pracovala stále rychleji, přestal cítit tělo, těžké okovy na rukou a nohou. Najednou, jako blesk z čistého nebe, vznikl program. Zatím nebyl podrobný a nedal se vysvětlit, ale již byl čitelný a oslepující svou velikostí. Kracios se cítil být neomezeným vládcem světa.
Žrec ležel na palandě, zakovaný do okovů, a obdivoval sám sebe: „Zítra ráno, až budou všichni odváděni do práce, dám znamení a náčelník stráže zavelí vyvést mě z řady otroků a sundat okovy. Dopracuji do detailů svůj program, pronesu několik slov a svět se začne měnit. Neuvěřitelné! Pouze několik slov a celý svět se podvolí mě, mé mysli. Bůh skutečně dal člověku sílu, která nemá ve vesmíru sobě rovné, tato síla je lidská mysl. Produkuje slova a mění běh dějin.
Vytvořila se neobyčejně příznivá situace. Otroci připravili plán povstání. Tento plán je racionální a zjevně může přivést otroky k pozitivnímu přechodnému výsledku. Ale stačí několik vět a zotročím na příštích tisíc let nejen dnešní otroky, ale také jejich potomky a pozemské vládce.“
Na Kraciovo znamení mu ráno náčelník ochrany sundal okovy. A již následující den bylo na jeho pozorovatelskou plošinu pozváno ostatních pět žreců a faraón. Před shromážděnými Kracios začal svou řeč:
„To, co teď uslyšíte, nesmí být nikým napsáno nebo vyprávěno. Kolem nás nejsou stěny a má slova nikdo mimo nás neuslyší. Vymyslel jsem způsob proměny všech lidí v otroky našeho faraóna. Není možné toho dosáhnout pomocí početného vojska a vyčerpávajících válek. Ale udělám to několika větami. Uběhnou pouze dva dny po jejich pronesení a uvidíte, jak se začne měnit svět. Dívejte se: dole dlouhé řady otroků, zakovaných do řetězů, nesou po jednom kameni. Střeží je mnoho vojáků. Vždy jsme si mysleli, že čím více otroků, tím je to lepší pro stát. Ale čím více otroků, tím více se musíme obávat jejich vzpoury. Posilujeme ochranu, jsme nuceni dobře krmit své otroky, jinak nedokáží vykonávat těžkou fyzickou práci. Ale stejně jsou líní a mají sklon k buřičství. Dívejte se, jak se pomalu pohybují, a zlenivělá stráž je nepopohání karabáčem a nebije ani zdravé a silné otroky. Ale budou se pohybovat mnohem rychleji. Nebudou potřebovat stráž. Strážci se také promění v otroky. Udělat něco takového lze následovně. Ať dnes před západem slunce hlasatelé rozšíří faraónovo nařízení, v němž bude řečeno:
„S úsvitem nového dne se všem otrokům daruje úplná svoboda. Za každý kámen přinesený do města bude svobodný člověk dostávat jednu minci. Mince bude možné vyměnit za jídlo, oblečení, příbytek, palác ve městě, nebo za samotné město. Ode dneška jste svobodní lidé.“
Když si žrecové uvědomili to, co Kracios řekl, jeden z nich, nejstarší, řekl:
„Jsi démon Kracie. To, co jsi vymyslel, zaplaví démonizmem množství pozemských národů.“
„Ať jsem démon a to, co jsem vymyslel, ať lidé v budoucnu nazývají demokracií.“
Při západu slunce bylo otrokům ohlášeno nařízení, které je ohromilo a mnozí celou noc nespali a přemýšleli o novém, šťastném životě.
Následující ráno žrecové a faraón opět vyšli na plošinu umělé hory. Obraz, jenž vyvstal před jejich očima, byl ohromující. Tisíce lidí, bývalých otroků, o závod tahaly stejné kameny, co dřív. Zalévajíce se potem, mnozí nesli dva kameny. Jiní, kteří měli jeden, běželi a zvedali prach. Někteří strážci také tahali kameny. Lidé, kteří si mysleli, že jsou svobodní – vždyť jim byly sundány okovy – se snažili získat co nejvíce vytoužených mincí, aby si vybudovali šťastný život.
Ještě několik měsíců Kracios strávil na své plošině a s uspokojením pozoroval co se dělo dole. Změny byly obrovské. Část otroků se spojila do menších skupin, udělala si vozíky, naplnila je až nahoru kameny, a zalévajíc se potem tyto vozíky tlačila.
„Vynaleznou ještě mnoho zařízení,“ s potěšením si v duchu říkal Kracios, „již se objevily vnitřní služby: roznašeči vody a jídla.“ Část otroků jedla přímo za chůze, nepřála si ztrácet čas cestou do baráku aby se najedla, a platila lidem za obsluhu vydělanými mincemi. „To jsou věci: I lékaři se u nich objevili, přímo za chůze poskytují pomoc zraněným, a také za mince. Dokonce si zvolili hlídku dopravní bezpečnosti. Brzy si zvolí náčelníky, soudce. Ať volí: vždyť si myslí, že jsou svobodní, ale podstata se nezměnila, stále tahají kameny…“
A takhle běží tisíciletími, v prachu, zalévají se potem a tahají těžké kameny. I dnes potomci těch otroků pokračují ve svém nesmyslném běhu.
-------------------
Vladimír Megre se narodil 23. července roku 1950. Předtím nikdy nepublikoval. Dříve - úspěšný podnikatel, prezident Meziregionální asociace podnikatelů Sibiře. V roce 1994-95 organizoval na své náklady dvě velké obchodní expedice na lodích po řece Ob trasou Novosibirsk – Salechard – Novosibirsk. O jeho první expedici „Kupecká karavana“ se hodně psalo v novinách na Sibiři, v Chantymansijském a Jamaloněněckém národnostním okruhu.
Po dlouhou dobu bylo pro přátele a příbuzné záhadou, co donutilo podnikatele s desetiletou praxí utratit shromážděný kapitál a k tomu zastavit majetek na přípravu expedicí, které nejenže neměly žádný zisk, ale ani se nevyplatily.
V jeho knihách se otevírá tajemství intuitivního hledání. On přivezl z expedice to, co nelze ocenit v peněžním ekvivalentu. V řadě centrálních novin zveřejnil senzační materiály, které měly velké čtenářské ohlasy a komentáře vědců. Sám autor sdělil následující: „Nejsem spisovatel, nemám literární zkušenosti a omlouvám se čtenářům za styl mého psaní. Mé knihy nepatří do řady publicistiky, fantastiky nebo dobrodružné literatury, nehledě na neobvyklost a neskutečnost toho, co se stalo. Jejich žánr se mi nepodařilo určit.“
Mnozí z nás zapomínají na to, že:
„Chceme-li vidět, jaké byly včera naše myšlenky, měli bychom se podívat dnes na naše tělo.“
„Chceme-li vědět, jaké bude zítra naše tělo, měli bychom se podívat dnes na své myšlenky.“
Jak je to všechno prosté a přitom tak těžké si uvědomit, že bychom měli myslet tak, jako by každá myšlenka, kterou se zaobíráme, byla vypálena ohněm na oblohu a mohl ji vidět celý svět.
Uvědomit si, že bychom měli mluvit tak, jako by každé slovo které vyslovíme, mohl slyšet každý na světě.
Uvědomit si, že bychom měli jednat tak, jako by každý skutek, který učiníme, měl padnout na naši hlavu, protože se to ve skutečnosti tak jako tak stane.
Uvědomit si, že bychom měli přát jiným jen to, co bychom chtěli, aby se vyplnilo nám, protože se to ve skutečnosti tak jako tak děje.
A dělat všechno tak, jako by to dělal sám Bůh, protože tomu tak ve skutečnosti je.
Nikdo z nás není dokonalý, ale zato jedinečný a má svou, velkou cenu.