Úvahy o živote

Co bychom neměli přehlédnout...

Re: Úvahy o živote

Příspěvekod smilan » 14 kvě 2015 16:44

Jiný a zvláštní pohled na sexualitu


Nedávno jsem se setkal s velmi zajímavým textem, týkajícím se lidské sexuality, který předestírá úplně jiné rozměry a dimenze. I mě samotného přivedl k hlubšímu zamyšlení nad touto problematikou, na základě čehož vznikl tento článek.

Zmíněný text byl poměrně krátký a zde je jeho volné přetlumočení:

"Kdybyste se vzájemně tělesně nespojovali tak často, jak je to dnes zvykem, ale pouze občas a to raději méně než více, nevyskytoval by se mezi vámi ani jediný, který by nebyl minimálně jasnovidcem.

Takovým způsobem a v takovém množství, jak je to však dnes obecně zvykem, promrhávají ať už muži nebo i ženy své nejlepší síly. Těmito výstřelky se zbavují duši zušlechťujících životních sil, z nichž jim nezůstane nikdy taková zásoba, aby se prostřednictvím ní mohlo v jejich duši soustřeďovat stále intenzivněji světlo.

Z tohoto důvodu se lidé stávají stále duchovně línějšími a pouze na tělesné požitky zaměřenými bytostmi. Jsou proto zřídka schopni nějaké jasnější myšlenky. Stávají se bázlivými, zbabělými, velmi hmotnými, náladovými, vrtkavými, sobeckými, závistivými a žárlivými. Mohou jen těžko, nebo často nemohou vůbec pochopit nic duchovního; neboť jejich fantazie se ustavičně toulá v půvabu tělesnosti a nemůže se nikdy povznést k něčemu vyššímu a duchovnímu. A pokud se mezi nimi najdou lidé, kteří alespoň v okamžicích prostých tělesných žádostí vyšlou nějaký prchavý pohled nahoru, pak přijdou ihned jako černé mraky na nebi, tělesně smyslné myšlenky a zakryjí ono výšší tak, že duše na ně zcela zapomene a ihned se znovu řítí do zapáchajícího močálu tělesné rozkoše! "

Poselství tohoto krátkého textu je velmi závažné, protože se v něm hovoří o úplně jiném způsobu využití lidské sexuální energie, než je tomu obecně zvykem. Tato energie totiž představuje obrovský potenciál, který pokud není ventilován prvoplánově, ale je naopak v jistém smyslu sbírán, soustředění tohoto potenciálu je nám schopné prorazit cestu ke zcela novému rozměru bytí. Je schopno dát našemu bytí další, vyšší rozměr. Je schopno v nás probudit a aktivovat výšší danosti. Vyšší schopnosti tak významného druhu, že v minulosti takové lidi, kteří to dokázali nazývali "svatými".

Ona takzvaná "svatost" však není nic jiného, ​​než otevření okna do dalšího, nového rozměru bytí, čeho je ve skutečnosti možné dosáhnout úplně každému člověku, který je ochoten přistupovat k vlastní sexualitě mnohem kultivovanějším, ušlechtilejším a střídmějším způsobem.

Abychom vůbec pochopili význam toho, co tím můžeme získat představme si dvourozměrný obrázek někde v knize nebo v časopise. A teď si představme tentýž obrázek ve skutečnosti, v trojrozměrné 3D realitě. Onen rozdíl mezi dvojrozměrností a trojrozměrností je obrovský.

No a zkusme si představit rozdíl mezi realitou trojrozměrnou a čtyřrozměrnou. Takové něco je opravdu těžko představitelné, protože náš svět, ve kterém žijeme je trojrozměrný. Nicméně onen vyšší, nový, čtvrtý rozměr může dát našemu bytí právě zmíněné, kultivovanější a střídmější využití naší sexuální energie.

Obecně vládne na tomto světě určitý standard využití lidské sexuální energie, co bychom mohli považovat za jistý základním level.

Ale je třeba vědět, a lidé to vůbec netuší, že existuje i mnohem vyšší level. Pokud nám totiž prvoplánové využití našeho potenciálu sexuální energie poskytuje přežití tak mimořádně přitažlivého druhu, po kterém lidé prahnou a neustále touží, co pak říci o stavu prožívání vyššího levelu využití energetického potenciálu vlastní sexuální energie?

K naší sexualitě tedy můžeme přistupovat dvěma způsoby. Způsobem nižším nebo způsobem vyšším. Ten nižší nám dovoluje prožívat zážitky nižšího druhu a odkrývá před námi nížší a omezenější obzory, dokud ten vyšší způsob nám naopak odhaluje výšší a dalekosáhlejší obzory.

Ten nižší způsob nám umožňuje prožívat nižší kvalitu života a ten vyšší způsob vyšší kvalitu života. Ten nižší způsob nás drží při zemi a ten vyšší způsob nás zvedá k výšinám. Při tom nižším způsobu využití potenciálu naší sexuality se stáváme lidmi nízko omezeného duševního obzoru, zatímco při tom vyšším způsobu se můžeme stát lidmi, kteří dosahují skutečné výše svého lidství. Neboť v nízkosti se skrývá malost a ve výšce velikost.

Pokud se podíváme na současný život kolem sebe zjistíme, že vše v něm směřuje k tomu, aby se člověk nedokázal odpoutat od své nižší podstaty. Pokud se podíváme na televizi, na filmy, na internet, na časopisy, na knihy, ba dokonce i na módu, všude tam se nám snaží namluvit, že tím, kolem čeho se má a musí vše točit je jedině to lidsky pudově sexuální. Všude kolem nás číhá to sexuální, smyslově pudové a tělesné, jakož i různé druhy zážitků s tím úzce související.

Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jako by se někdo až enormním způsobem snažil o to, aby lidstvo zůstalo stále uvězněno na tomto nižším stupni. Samozřejmě se všemi radostmi, které to lidem poskytuje, ale zároveň se všemi omezeními a malostí, kterou to sebou přináší.

Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jakoby někomu šlo o to, aby lidé zůstávali navždy ponížení a nikdy nezvedli svůj zrak k výšinám. K výšinám ducha a skutečné lidské velikosti, ke kterým nás může pozvednout právě vysoce kultivovaný přístup k potenciálu naší sexuality. Může nás to totiž zbavit naší příslušnosti k mělké, povrchní, požitkářské a lehce ovladatelné mase. Mase, která využívá potenciál vlastní sexuality pouze nízkým způsobem a proto i navždy zůstává nízko stojící.

Pokud se zmiňujeme o slovu ušlechtilost, tak právě od něj je odvozen pojem "šlechta". Co však znamená slovo "šlechta" v tom pravém slova smyslu a jaké ve skutečnosti klade nároky na jeho držitele?

Šlechta představuje vyšší společenský stav, vyznačující se ušlechtilejším přístupem k životu, než je běžné. Vyznačující se ušlechtilým přístupem k úplně všem věcem v životě a tedy i k problematice lidské sexuality.

Každý člověk na zemi je povolán k tomu, aby se stal v tom nejlepším slova smyslu příslušníkem vyššího, šlechtického stavu. Příslušníkem skutečné a pravé šlechty ducha, která vnímá sexualitu jako prostředek k povznesení se k duchovním výšinám dalšího, nového rozměru bytí.

Velmi těžko však vysvětlit tomu, kdo něco takového nezažil, jak velká v tom spočívá cena. Asi tak těžce, jak nedokážete slepému zprostředkovat slovy zážitek nádhery krásného letního dne. Dokážete mu to jen popsat, ale nedokážete mu poskytnout autentickou sílu přežití.

Co dodat na závěr? Pouze to, aby se nám konečně otevřeli oči. Abychom se konečně probrali ze slepoty a staly vidoucími. Abychom se konečně odtrhli od nízkosti a vyšvihli nahoru. Každý z nás k tomu totiž vlastní silný potenciál a záleží pouze na nás, jestli ho dokážeme správně využít, nebo ho promarníme tak, jako tomu bylo vždy a jak se to zde na zemi obecně považuje za zcela normální.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
smilan
 
Příspěvky: 85
Registrován: 13 črc 2011 18:24

Re: Úvahy o živote

Příspěvekod smilan » 11 čer 2015 16:25

Až ke kořenům všeho zla ...

Rozšířeným jevem dnešní doby je obecné stěžování se. Stěžování se na politiky, kteří lžou a kradou, na nedostatek práce a špatné pracovní podmínky, na nízkou mzdu, na špatné vztahy mezi lidmi, na krizi a na mnoho jiných věcí. Avšak každý z nás vidí příčiny tohoto všeho v něčem jiném.

Někdo v pravicové politice a její představitelích, jiný zase v politice levicové a její příznivcích. Někdo v politice USA a států Evropské unie a jiný vidí zase úhlavního nepřítele všeho pokroku v Rusku. Nadává se na poslance a úředníky, na primátory, na policisty, na banky, na finanční skupiny, přičemž každý z nich nese nepochybně určitý díl viny na tom, že se nemáme tak dobře, jak bychom chtěli.

Lidé jasně cítí a dennodenně prožívají, že takovým způsobem, jakým to funguje dnes to není úplně v pořádku, ovšem ve vnímání příčin tohoto stavu se jejich názory rozcházejí. A právě z toho důvodu, že se stále nenašla ta pravá a jediná skutečná příčina se poměry stále čím dál více zhoršují. A zhoršují se nejen u nás, ale i z našeho pohledu v blahobytném a dobře fungujícím západě, přičemž světu hrozí i navzdory všem dosavadním opatřením nová finanční krize.

Něco tu musí být špatné! Musí zde být nějaká skrytá, neznámá příčina, která dohnala svět do krize a která dále způsobuje neustálé zhoršování poměrů.

Co je tou příčinou? Kde pramení všechno toto zlo?

Žel, skutečná pravda bude pro mnohé nepřijatelnou. Nebudou totiž ochotni akceptovat pravého viníka. Skutečného viníka, kterým nejsou ani politici, ani finanční skupiny, ani banky, ale je jím kupodivu prostý, obyčejný člověk. Je jím každý z nás! Každý jednoduchý a obyčejný člověk, který je živitelem, podporovatelem a udržovatelem dnešního systému, založeného na osobním egoismu. Založeného na preferování prospěchu vlastního já, a to třeba i na úkor jiných, pokud to člověku může přinést osobní výhody a osobní prospěch.

Ano, většina lidí chce především dobro a všemožné výhody hlavně pro sebe samých. To je jádrem jejich životního snažení. Je jím dosažení osobního prospěchu, který je pro nás rozhodující a to i tehdy, pokud tím nějak poškodíme někoho jiného a způsobíme mu ztrátu. Náš osobní zájem je pro nás prvořadý a pokud při jeho dosahování podvedeme jiného, ​​mnohokrát to považujeme za vlastní šikovnost.

Přiznejme si, že život průměrného, ​​obyčejného člověka je vrchovatě naplněn osobním egoismem. Egoismem, který je vlastní téměř všem lidem. No a ti, co jsou v této oblasti najdůvtipnějšími a nejšikovnějšími, ti se dokázali vyšvihnout na ty nejvyšší místa. Na nejvyšších místech společnosti, států a celého světa jsou mistři našich vlastních chyb! Jsou mistři lidského egoismu, kteří dokázali uplatňování tohoto systému rozvinout až téměř k dokonalosti. A v souladu s tímto principem se neustále snaží i nadále dosahovat především svůj osobní prospěch, a to za jakoukoliv cenu. I za cenu toho, že podvádějí, lžou a ožebračují lidí, či dokonce celé národy. A to vše má tendenci stále více se stupňovat. Proto jsou bohatí stále bohatšími a chudí stále chudšími.

A celý tento systém může fungovat jen proto, že běžní, obyčejní lidé jsou jeho podporovateli. Neboť vnitřně uznávají přesně ten jistý princip. Princip osobního egoismu v dosahování přednostního práva osobního prospěchu i na úkor jiných, pokud na to přijde. Přiznejme si, že většina lidí koná přesně takto i když samozřejmě v malém a v rámci svých omezených možností. Ti nahoře, kteří nám vládnou konají totéž, jenže ve velkém. Oni v tom byli prostě "nejlepší" a proto se dostali až nahoru. Nemohli by se však nahoře udržet a setrvat tam, pokud bychom je my tady dole nepodporovaly. Pokud bychom je nepodporovali uznáváním stejných "hodnot".

Funkčnost současného systému drží při životě vnitřní souhlas a vnitřní souznění většiny populace. Toto souznění spočívá v uznávání principu osobního egoismu, spojeného s přípustností dosahování prospěchu i na úkor jiných.

Většina lidí tedy vnitřně schvaluje systém, ve kterém žijeme. A "mistři" toho, co všichni schvalujeme nám vládnou a jejich vláda způsobuje, že životní poměry se stávají stále horšími.

Lidé však mají co si zaslouží! Ve svém životě totiž prožívají důsledky právě té "hodnoty", kterou sami uznávají. A mistři této hodnoty jim vládnou, zatímco oni je uznáváním této hodnoty podporují.

Lidé v každodenním životě tedy prožívají pouze důsledky svého vlastního egoismu. To, co jsou nuceni prožívat pro ně vytvořil egoismus, který uznávají. Prožívají to, co pro ně vytvořili mistři jejich vlastního hodnotového systému.

Pokud si toto všechno uvědomíme pochopíme, že je v tom spravedlnost, která vyráží dech. Spravedlnost, na základě které lidé trpí důsledkem nesprávných hodnot, které uznávají a podporují. A trpí proto aby pochopili, že tyto hodnoty nejsou správně. Že právě nesprávnost hodnot, kterým věří a které uznávají jim způsobuje všechno utrpení a bídu. Utrpení, strádání a bídu, kterých se mohou zbavit pouze tehdy, pokud od "hodnot", které je způsobují ustoupí a začnou uznávat hodnoty úplně jiné. Zcela opačné!

Pokud tedy je to v našem případě osobní egoismus, který ničí člověka a lidstvo, egoismus, který dovoluje dosahovat osobních výhod a prospěchu i na úkor jiných, tak opakem této pseudo hodnoty je osvícená zásada dbát při každém úsilí o svůj osobní prospěch v naprosto stejné míře i prospěchu jiných. Nečinit prostě nic, co by přineslo výhody mně samotnému, ale poškodilo by jiného. Člověk se musí naučit hledět při všem svém jednání na zájmy jiných ve stejné míře, jako na své vlastní. Toto je princip, který musí přijmout za svůj každý člověk, který chce, aby byl jeho vlastní život už konečně hezčím a harmoničtějším. Toto je princip, jehož dodržováním přestaneme podporovat princip nesprávný a tím ho přestaneme vyživovat a podporovat. A obluda egoismu, dosud podporovaná miliardami lidí tím začne postupně ztrácet na síle a vitalitě. Začne slábnout a její hlavní představitelé začnou ztrácet půdu pod nohama. A tím začnou slábnout i projevy zla, kterým démon egoismu lidí utlačuje.

Jedině tímto způsobem je možné zastavit zlo a úpadek, které se ve světě stále více šíří. Svět musí už jednou prostě pochopit, že nikdo nesmí kráčet k vlastnímu štěstí po hřbetech jiných. To je zvrácený princip, kterému uvěřil tento svět a který tomuto světu přináší krize, nepokoje a bídu.

Ne, člověk nesmí kráčet za svými životními cíli na úkor jiných, ale naopak, má druhých podporovat. Má brát na ně a na jejich zájmy stejný ohled a jako na sebe a své vlastní zájmy.

V těchto jednoduchých skutečnostech je skrytá podstata! Podstata všeho současného zla, ale aj podstata možného budoucího dobra. Jednotlivci, obyčejní a prostí lidé rozhodují o tom, kam kráčí tento svět a v jakých hmotných podmínkách budou muset žít. Pokud budou i nadále žít svým malým a osobním egoismem, budou podporovat egoistický systém, jehož mistři nám budou vládnout a ničit nás.

Pokud však přestanou živit tuto hydru a začnou být sami lidštějšími k jiným, začnou přihlížet na jejich zájmy stejně, jako na své vlastní, pak se na vrchol společnosti budou moci dostat mistři jejich vlastních ctností přesně tak, jak se nyní dostávají na vrchol mistři jejich vlastních chyb.

Pak však už lidé nebudou mít důvod nadávat na ty tam nahoře, ale naopak, budou si je ctít a vážit. Všechno toto je totiž zákonitý a velkou všemoudrosti univerza řízený děj, na jehož základě se lidstvu, lidem a jednotlivcům dostává důsledné spravedlnosti. Důsledné spravedlnosti, spočívající v tom, že se jim vždy dostane přesně toho, co si zaslouží.

Staňme se tedy dobrými a nesobeckými a přijde k nám dobro proto, že si ho zasloužíme. Nebo zůstaňme nadále věrni svému osobnímu egoismu a budeme sklízet zlo, bídu, utrpení a krize, protože přesně tohle si zasloužíme.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
smilan
 
Příspěvky: 85
Registrován: 13 črc 2011 18:24

Re: Úvahy o živote

Příspěvekod smilan » 13 črc 2015 14:54

Co chybí sexuální výchově?

Co podstatného chybí současné koncepci sexuální výchovy? Proč tak pobuřuje určité skupiny obyvatelstva? A nejen u nás, ale i na západě? Proč i na tak pokrokovém západě projevují někteří rodiče ostrý nesouhlas a svým odmítáním účasti dětí na vyučování se nejednou dobrovolně vystavují státní perzekuci? Ve vyhrocené podobě dokonce až vězení?

Už jen při zběžném pohledu na pár obrázků, nacházejících se v učebnicích sexuální výchovy třeba v norských, nebo německých školách začínáme odpověď tušit.

Odpor se zvedá proto, že lidé, kteří nejsou dosud zcela otupělí morálním úpadkem společnosti jasně vnímají, že v dětech jsou prostřednictvím současného pojetí sexuální výchovy cíleně prolamované a destruované všechny hranice zdravého studu. Že je v nich prostřednictvím vulgárně exaktní racionality potlačován stud, který v souvislosti s těmi nejintimnějšími věcmi přirozeným způsobem pociťuje každá normální lidská bytost.

Všechny sexuální aktivity, ba dokonce i ty méně standardní mají být považovány za zcela normální a rovnocenné. Moderní a vzdělaný člověk má o nich vědět a nemá mu dělat žádný problém otevřeně o nich hovořit tak, jak se mluví o těch nejpřirozenějších lidských potřebách, jako je jídlo, odpočinek, zájmy a podobně.

Jistěže je třeba, aby byl mladý a dospívající člověk informován i v této oblasti, avšak rozhodující roli zde má sehrát správná míra mezi potřebou informovat a zdravým přirozeným studem, který pociťuje každý normální člověk, když se začne mluvit o intimních věcech. Mezi těmito dvěma polohami, a zvláště ve vztahu k dětem a dospívajícím, musí existovat citlivá rovnováha. Rovnováha mezi respektováním přirozeného studu a nutností informovat.

No a právě v nerovnováze těchto dvou aspektů spočívá velká část celého problému, protože onou potřebou informovat je v mladých lidech vulgárně racionalistickým způsobem doslova převálcované jejich přirozené pociťování studu. Je potřené jako něco prožitého a v dnešní moderní době už zastaralého.

Nicméně právě toto je jedním z největších zločinů, který je v současnosti páchán na dětech a mladých lidech. Je to zločin, spočívající v destrukci studu, který naopak má být respektován, kultivován a podporován, jako jedna ze základních složek harmonicky rozvinuté a morálně pevně stojící osobnosti.

Žel, současné vnímání studu je typickým odrazem hodnotového systému dnešní konzumní společnosti ateistického a materialistického charakteru. Vrcholným ideálem tohoto systému je totiž užívání si. Vše životní úsilí takovýmto způsobem smýšlejících a jednajících lidí se upíná především k získávání finančních prostředků, jejichž dostatkem si může člověk zajistit tu nejširší škálu možností, jak si co nejlépe a po všech stránkách užít svého života.

Za účelem užívání si získává většina lidí nutné finanční prostředky svou prací, ale dá se k ním samozřejmě dojít i jinak, pokud je člověk "chytrý". Existuje totiž stále se rozrůstající skupina lidí, kterým nic neříkají žádné etické, či morální kritéria. Vždyť z hlediska hodnot dnešní společnosti je důležitá především výška konta a tedy solventnost. To, jakými prostředky člověk tohoto cíle dosáhl je důležité již méně, nebo je to docela nepodstatné.

A aby člověk mohl být zcela neomezeným ve svém základním právu užívání si všech radostí života, je snahou konzumní společnosti odstranit v tomto směru všechny omezující překážky. No a v souvislosti s naší konkrétní problematikou lidské sexuality je to pociťování studu, který začal být považován za něco svazujícího, překážejícího a nemoderního.

O tom, že je to právě takto a ne jinak svědčí například oblast rovnosti manželských svazků homosexuálních partnerů, nebo dokonce možnost svobodné volby příslušnosti k určitému pohlaví. Není tedy vůbec rozhodující, jakého pohlaví člověk je, ale jak se on sám cítí. Jednoduše řečeno, cílem materialistické společnosti je odstraňování všech bariér a omezení, které by člověku mohly potencionálně překážet v jeho užívání si.

Co je však onen stud, který tak velmi vadí sociálním inženýrům dnešní doby?

Je to něco, co máme v sobě v souvislosti s sexualitu hluboce zakořeněné. Je to něco, co člověka vůbec dělá člověkem a co nás odlišuje od zvířat. Zvíře totiž stud nepociťuje, ale člověk ano.

Proč?

Protože stud je projevem vyšší, lidské podstaty! Protože je to něco, co pochází z nejhlubšího, duchovního jádra naší osobnosti, které přesahuje tuto hmotu a toto naše fyzické tělo. A ono nejhlubší duchovní jádro člověka, pocházející a přicházející z duchovních oblastí bytí se právě prostřednictvím studu odmítá ztotožnit s fyzickým tělem, pocházejícím z evolučního vývoje a proto v sobě nesoucím určité zvířecí pudy, mezi které patří i pohlavní pud a s ním související sexualita.

Úkolem studu je zušlechtit pud a posunout ho na kvalitativně mnohem vyšší úroveň. Vůbec to neznamená celibát, ale mnohem ušlechtilejší přístup k vlastní sexualitě. Znamená to posun ke skutečné lidské výšce a plnohodnotnosti. Stud má člověku sloužit jako určitý barometr, jasně mu vymezující hranice jeho lidské důstojnosti. Je to však samozřejmě možné pouze tehdy, když člověk dbá na svůj stud jako na určité základní vodítko. Pokud na něj nedbá, staví se proti své nejvyšší a nejvnitřnější duchovní podstatě a klesá na úroveň zvířete, protože se ztotožňuje se zvířecími pudy svého fyzického těla a tyto považuje za rozhodující a určující.

Současné pojetí sexuální výchovy s jejími racionalistickými výklady, bez poznání a pochopení velké ceny nezbytného protipólu, spočívajícím v zdravém stude, který je schopen udržet naše sexuální chování na výši hodné člověka, takové pojetí sexuální výchovy je škodlivým způsobem jednostranné a ve skutečnosti jde o otevřenou bránu k něčemu zvířecímu.

A právě disharmonie mezi čistě technickým objasňováním sexuality a úplným potlačením studu představuje nezdravou a škodlivou jednostrannost, která vadí ještě zdravě cítícím lidem a rodičům. Rodičům, kteří se nenechali převálcovat konzumními hodnotami společnosti a kterým záleží na přirozeném vývoji jejich dětí, respektujícím jejich osobní pociťování studu.

Sexuální výchova, omezena převážně na technické poučení, v níž absentuje poznání účelu zdravého studu, dávajícího morálně etický rozměr lidské sexualitě, taková sexuální výchova je zločinem na mladé generaci. Je terorem konzumu, ateismu a materialismu, namířeným proti skutečné, nejhlubší a nejvnitřnější duchovní podstatě člověka, projevující se zdravým studem.


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
smilan
 
Příspěvky: 85
Registrován: 13 črc 2011 18:24

Re: Úvahy o živote

Příspěvekod smilan » 06 srp 2015 17:40

Volné vztahy a volná láska devastují společnost

Převážná většina dnešních mužů a žen jedná ve vzájemných vztazích mezi sebou způsobem, který lze definovat jako volná láska. Nebo snad ještě výstižněji, volný sex. Mezi vzájemně se poznávající dvojicí k němu totiž dochází už po prvních setkáních, ne-li dokonce při úplně prvním osobním styku. Pár desítek let dozadu bylo něco takového ojedinělé, avšak onen takzvaný "pokrok" nelze zastavit. Lidé moderní doby žijí rychle a ve vzájemných vztazích mezi pohlavími se už téměř natrvalo zdomácnělo to, co lze nazvat volnou a nevázanou láskou.

Ale navzdory současnému trendu jsou zde i jiné názory. Snad nemoderní, avšak opírající se o něco vyšší. Názory, snažící se klást na lidi taky o trochu vyšší nároky neponechávajíc jej napospas jejich sklonu k pudovosti, smyslnosti a tělesnosti.

Jsou to samozřejmě ony, v dnešní době tak nepopulární, ale nadčasové, základní lidsko - morálně - etické principy, obsažené v Desateru. V souvislosti s naší problematikou tam narazíme hned na dvě přikázání: Nesesmilníš a Nebudeš žádostivý ženy bližního svého. Jde o opravdu jednoduché příkazy a doporučení, srozumitelné absolutně každému, kdo se chce ve svém životě řídit vyššími principy a nechce se stát otrokem své pudovosti.

Také později ani Ježíš nijak neslevuje s těchto požadavků Světla na člověka, ale naopak, ještě je dokonce radikalizuje. Například ohledně přikázání Nesesmilníš řekl: "Bylo řečeno Nesesmilníš! Já vám však říkám: Kdo žádostivě vzhlédne na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci. "

To tedy znamená, že již nečistá myšlenka na jiné pohlaví, myšlenka pouze připouštějící možnost cizoložství se cizoložství rovná. Tato myšlenka už je cizoložstvím bez ohledu na to, zda došlo i k jeho fyzické realizaci. Pokud to však dospělo až tam, pak se ještě znásobuje vina člověka ve vztahu zákonům k vyšší Moci, dávající celému bytí morálně etický rozměr.

No a oproti těmto, zcela jasně znějícím požadavkům Světla na bytost zvanou člověk stojí názory lidí takzvané moderní doby, nadbíhající lidským slabostem a sklonu k nízkosti a živočišné malosti, jejichž manifestací je to, co se obecně nazývá volnou láskou. Destruktivita takových praktik na společnost je však nepopiratelná, čehož svědectvím jsou katastrofální ukazatele rozpadu partnerských vztahů.

Pravý, začínající vztah mezi dvěma osobami opačného pohlaví nemá být totiž stavěn na vzájemné tělesné přitažlivosti tak, jak je tomu dnes, ale jeho základním předpokladem má být duševní souzvuk dvojice. Nebo jinak řečeno, splynutí duší.

No a tato duševní jednota, prostřednictvím které vzniká mezi partnery harmonické doplnění, takový stav souzvuku duší pak jednoduše vylučuje něco podobného, ​​jako nevěru. Vylučuje tělesnou touhu po jiném muži, nebo ženě.

Vylučuje ji proto, že partneři vyciťují, že prožívání takového druhu harmonie duší stojí řádově mnohem výše, než prožívání tělesného požitku při nahodilých stycích.

K tělesnému spojení by tedy mělo docházet pouze v případě dosažení zmíněné duševní harmonie. Pokud totiž taková harmonie neexistuje, žádné sexuální zážitky ji nemohou nahradit. Neboť pokud se partneři tělesnosti dostatečně nasytí, najednou zjistí, že je už téměř nic nespojuje a odcházejí od sebe. Žel, odcházejí od sebe mnohokrát pouze proto, aby hledali své štěstí v novém, stejně povrchním vztahu.

Volná láska je falešná cesta, která lidem nikdy nepřinese štěstí a požadovaný stav vnitřní, partnerské harmonie, protože prostřednictvím volné lásky nelze dosáhnout ničeho, co by bylo hodnotnějšího, nebo trvalejšího charakteru.

Z tohoto důvodu by bylo mnohem užitečnější mluvit na veřejnosti a především mladým lidem o skutečných kritériích pravého vztahu, s jejichž nejdůležitějším je vzájemná duševní harmonie a duševní soulad partnerů. Nesprávné představy o volné lásce, snažící se co nejrychleji sahat po smyslných zážitcích, mylné představy o volné lásce, jejíž jsou plné knihy, časopisy, filmy, jako i život sám totiž nemohou nikomu přinést nic dobrého, ani nic trvalejšího.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
smilan
 
Příspěvky: 85
Registrován: 13 črc 2011 18:24

Re: Úvahy o živote

Příspěvekod smilan » 04 zář 2015 18:09

Tragédie institucionalizované víry

Pokud se někdo nedokáže poučit ze starých chyb, musí je neustále opakovat. A pokud někdo neustále opakuje tytéž chyby v duchovní oblasti, nikdy se nemůže povznést vzhůru. Nevyhnutelně stagnuje, nebo dokonce upadá.

Konkrétním účelem tohoto textu je snaha o poučení se z důsledků osudového konfliktu Ježíše Krista s tehdejší institucionalizovanou církví. Ježíšův příběh je totiž příběhem rebela, který přišel do konfliktu s institucí. Do konfliktu se tehdejším plně institucionalizovaným židovským náboženským systémem.

Šlo o náboženský systém, který měl svou pevnou hierarchii, své školy, svůj způsob výuky, své vyhraněné názory a svůj vlastní pohled na pravdu. Toto náboženství mělo své nezanedbatelné společenské postavení, kontakty a vliv na mocných tehdejšího světa. Jednoduše řečeno, šlo o duchovno mocenskou instituci, společensky důvěryhodného charakteru přesně tak, jak je tomu i dnes v rámci křesťanství.

A najednou se z odkudsi z neznáma, mimo oficiálních struktur tehdejší náboženské instituce vynoří člověk s odlišným, ale mimořádně silným a široké masy přitahujícím učením. Jde o člověka, stojícího v opozici vůči oné nezpochybnitelné duchovní instituci, vysvětlujícího mnohé důležité duchovní pravdy jinak a ostře kritizujícího chyby představitelů oficiálního náboženství.

Je však třeba říci, že podobné náhle objevení se proroka z lidu nebylo v té době v Izraeli žádnou výjimkou. Tehdy totiž nebyla nouze a různé samozvané proroky, kolem kterých se shromáždilo větší nebo menší množství posluchačů a stoupenců.

Nebezpečí onoho nového proroka však spočívalo v tom, že jeho učení působilo mimořádně silně a přitahovalo doslova celé masy, které byly kromě síly slova přitahovány i nevídanými divy a zázraky.

Argumentační síla nového proroka, zázraky a odlišná interpretace mnoha tolikrát zažitých duchovních pravd začali v lidech vzbuzovat oprávněné otázky: Jak je to tedy s naším náboženstvím a s podstatou jeho učení? Mají kněží pravdu opravdu ve všem? Nemýlí se snad v něčem? Není snad pravda na straně nového proroka?

Konflikt Ježíše s představiteli židovského náboženství byl konfliktům mezi nositelem Pravdy a církevní institucí. A tato instituce, cítící se být zpochybňována a ohrožena, ovšem mající pozemskou moc a vliv, začala usilovat o Ježíšův život a nakonec ho i o život připravila.

V argumentační rovině se totiž vůči Pravdě postavit nedalo a proto se musela najít nějaká vhodná záminka, na jejímž základě byl nepohodlný a rebelantsky nositel Pravdy odstraněn.

Jaké nám z toho všeho plyne poučení? Poučení, které z těchto tragických událostí nebylo dosud křesťanstvím vyvozeno?

Ono poučení spočívá v poznání, že náboženský systém, který dospěje k určitému stupni institucionalizace a zakonzervuje se sám v sobě, uzurpujíc si právo na absolutní pravdu, se časem stává nepřístupným vůči všemu ostatnímu. I vůči tomu, co by mohlo přicházet z Pravdy.

Takové je tedy poznání, které mělo vyvodit křesťanství z osudového konfliktu Ježíše se židovským náboženstvím, protože každý institucionalizovaný náboženský systém se nachází v naprosto stejném nebezpečí. Včetně křesťanství samotného!

Mělo se z toho vyvodit poznání, že Pravda může přijít úplně odjinud, než z oficiálního náboženského systému, který má neblahou tendenci zkostnatět a uzavřít se sám do sebe v přesvědčení vlastní neomylnosti.

V takové kritické sebereflexi křesťanství by spočívala velikost ducha. Avšak v prosazování nezpochybnitelné pravdy a neomylnosti jakéhokoliv náboženského systému se skrývá neschopnost poučit se z toho, co se stalo před dvěma tisíci lety Ježíši.

Příliš rozumovým a ješitným se totiž časem stává každé institucionalizované náboženství. Tak rozumově ješitným, že si začne vyhrazovat právo dokonalého rozpoznávání toho, co je Pravda a co Pravda není. Stejně, jak si to za dob Ježíše vyhradily zákoníci, farizeové a kněžská elita. Cítili se totiž nanejvýš kompetentními, aby rozeznali přicházejícího Mesiáše. Že se zmýlili a že Mesiáše byli schopni poznat dříve obyčejní, prostí rybáři svědčí o tom, do jaké míry může institucionalizace náboženského systému vzdálit jeho příslušníky od skutečné Pravdy.

Institucionalizace je totiž spojena s racionalitou a rozumovosti, která postupně překrývá to citově vroucně. To vroucně citově živé, co dělá člověka člověkem a co mu dává v jeho vroucnosti citu vyciťovat to, co pochází z Pravdy.

Kdo se o toto opíral a v tomto smyslu jednal, mohl v osobě Ježíše Krista poznat Mesiáše. Kdo však uvěřil instituci tehdejší církve, postavil se proti Bohu a proti Pravdě.

Proč je o tom třeba mluvit právě takovým způsobem? Protože tak, jak tomu bylo tehdy je tomu i dnes! Vůbec nic se nezměnilo! I dnes je například možné vypozorovat určité varovné znaky povýšenosti v katolické církvi, která všechny lidi, nenacházející se bezprostředně v její vlastní hierarchické struktuře označuje jako laiky. Tím je nepřímo řečeno, že oni sami jsou profesionály a že tedy stojí blíže k Pravdě a k Stvořiteli, jako obyčejní věřící. Tím je také nepřímo řečeno, že oni jsou těmi nejkompetentnějšími posoudit, zda něco pochází, nebo nepochází z Pravdy. Každému vnímavému člověku musí být přece jasné, že se zde setrvává přesně na stejném postoji a v témže omylu, jako za časů Krista.

Nicméně příběh Ježíše je příběhem svědčícím o opaku! Je příběhem konfliktu nositele Pravdy s institucí, která se mýlila! Takové poučení však křesťanství z tragického dění před dva tisíce let dosud nevyvozuje.

Setrvávání v téže chybě, kterou dělali náboženští představitelé tehdy, činí ji i dnes a vůbec se z ní nepoučili však znamená, že kdyby Ježíš přišel na zem znovu, znovu by narazil na lidi kompetentních, kteří by kompetentně posoudili, zda jde o Posla Nejvyššího, nebo nejde.

Ne, nikdo není duchovně svobodný, pokud bezvýhradně věří institucí! Člověk musí být otevřený vůči všemu, co ke němu přichází. I vůči církvím, jejich myšlenkám a názorům, protože i tam se nachází mnoho dobrého. Musíme si však zachovat svobodu vlastního cítění a zvažování, na jejímž základě budeme schopni samostatně posoudit, kde se nachází skutečná Pravda. Rozhodovat se musíme podle hlasu našeho srdce! Jedině takto totiž jedná duchovně svobodný a vnitřně živý člověk.

Kdo se však při svém rozhodování spoléhá na instituci a dobrovolně jí přenechává svou plnou důvěru, ten není duchovně svobodný. Ten je pouze poslušnou ovcí stáda, která půjde poslušně i proti Bohu, i proti Pravdě. Ovcí, která bude na čísi povel křičet "ukřižuj" tak, jak se to stalo za časů Krista. Jenže dnes se to stane jinou formou, ale podstata zůstane úplně stejná.

Dnešní doba však už nemá být dobou slepě poslušných, ale naopak, duchovně svobodných. Lidi otevřených svému srdci, svému vlastnímu cítění a svému nejhlubšímu nitru, které jim jako jediné může ukázat správný směr.

Takto hrdě a samostatně by měl v dnešní době duchovně stát každý z nás. Je však nesmírně smutné, když člověk vidí velké množství dobrých lidí, poznamenaných otrockým znamením slepé poslušnosti duchovním institucím. Tím duchovním institucím, které se svého času tak tragicky zmýlili ve vztahu k osobě Ježíše Krista, které se z toho vůbec nepoučili a proto se ve vztahu ke skutečné Pravdě mýlí i dnes.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
smilan
 
Příspěvky: 85
Registrován: 13 črc 2011 18:24

Re: Úvahy o živote

Příspěvekod smilan » 09 říj 2015 15:55

Netušené souvislosti uprchlické krize

Je nepochybné, že se v dnešní době stáváme svědky určitého exodu národů. Do pohybu se daly masy, které v krátkodobém i dlouhodobém horizontu změní tvář Evropy. A blahobytná Evropa ve své zaslepenosti netuší, že z tohoto vzájemného střetu kultur vyjde nakonec vítězně ta, která je duchovně a morálně progresivnější. Nebo maximálně zjednodušeně řečeno ta, která vykazuje intenzivnější víru v Boha.

Jelikož evropské národy stárnou a to znamená, že v budoucnu bude stále méně lidí v aktivním věku a stále více lidí v důchodovém věku, rozhodlo se Německo řešit tuto situaci přijímáním uprchlíků, jejichž chce ročně přijmout až kolem milionu.

Ano, západní svět je zvyklý dívat se na vše jen přes peníze. Nejdříve okrádali africké i asijské státy jako své kolonie. Později, po jejich formálním osamostatní tak činili prostřednictvím hospodářského kolonialismu, čili ekonomickým ovládnutím všech strategických zdrojů daného státu. A pokud se některý z afrických, nebo arabských států nechtěl dát ožebračit, nebo se jinak vymkl jejich kontrole, jednoduše jej zničili vojensky. Viz Libye, Irák a nyní Sýrie.

No a kromě toho je ještě třeba počítat s nepříznivými změnami klimatických podmínek, způsobených ekologickým znečištěním. Toto znečištění má opět v největší míře na svědomí právě takzvaný vyspělý svět, zatímco jeho nejhorší dopad je především na africké země.

No a teď, když na základě všech, výše uvedených činitelů dochází k masovému exodu lidí, unikajících z nesnesitelných životních podmínek, ve velké míře přímo vyvolaných a způsobených západním světem, chce si nyní Západ řešit vlnou přistěhovalectví své populační problémy.

Avšak z džbánem se chodí na vodu pouze potud, dokud se nerozbije! Masový exodus obyvatelstva islámské víry bude mít za následek destrukci současné podoby Evropy, protože Evropa hodnotově upadá a důsledkem toho se dostávají do popředí hodnoty islámské. Neboť všechno to, co je v zákonitostech našeho univerza progresivnější si nakonec musí podrobit to a zvítězit nad tím, co upadá.

Porovnejme si tedy hodnoty průměrného Evropana s hodnotami islámských uprchlíků, abychom pochopili, proč musíme padnout a být nakonec poraženi. Proč musíme nutně padnout a být poraženi, pokud se hodnotově opět nevzpamatujeme a tím se nestaneme opět vývojově progresívnějšími. Pokud totiž toto nedokážeme, spolkne nás islám! Ale tak to nakonec bude spravedlivé, protože kvůli svému hlubokému hodnotovému úpadku si ani nic jiného nezasloužíme.

Evropa byla postavena na křesťanských hodnotách a prostřednictvím nich dospěla ke svému rozkvětu. Tisíce chrámů, katedrál i obyčejných kostelíků po celém území Evropy jsou toho důkazem. Víra křesťanské Evropy v Boha a s touto vírou spojené hodnoty představovali tedy onen progresivní základ, z něhož vzniklo vše, co tu dnes máme.

Rozkvět, směřující až do současné podoby blahobytu měl však za následek bujení pýchy a domýšlivosti lidí na to, co dosáhli. Začaly se totiž domnívat, že všeho bylo dosaženo pouze vlastními silami a že tedy náboženství, duchovnost a víru v Boha, které jim byly dříve životodárnou morální oporu již nepotřebují. Že takové něco je již přežitkem. A svou víru v Boha nahradily vírou v peníze, zisk a matérii.

Duchovnost se v Evropě stále více ztrácí a lidé se stávají stále většími materialisty. A jejich materialismus a ateismus destruuje a relativizuje pravé hodnoty, které byly oporou obyvatelstva Evropy po celá staletí.

V první řadě je relativizována základní buňka společnosti, a sice rodina. Klasické manželství se pomalu stává minulostí a lidé žijí ve volných partnerských svazcích. Relativizováno je však i partnerství jako takové, protože partnery se mohou stát i osoby stejného pohlaví. Ba dokonce nejnovější je již relativizována i sexuální orientace každého jednotlivce, protože tuto si lze ve svobodné společnosti zcela svobodně vybírat, jak tvrdí teorie rodové rovnosti.

Touha lidí moderní společnosti mít co nejvíce a co nejvíce si užít má za následek klesající počty nově narozených dětí, jejichž vyšší počet v rodině vnímají moderní rodiče jako překážku ve svém osobním, nerušeném užívání si života.

Média, ať už elektronické, nebo tištěná jsou přeplněné množstvím nízkosti, vulgárnosti, násilí a plytkosti, jejichž sledování je považováno za odpočinek a za určitý způsob trávení volného času.

A navíc, vědomí a podvědomí lidí je prostřednictvím působení médií neustále směrováno k pseudohodnotám dnešní západní civilizace, kterými je mít a užít si. Toto je moderní náboženství Evropy! Toto je naše modla, které se klaníme!

No a v protikladu s uvedenými hodnotami průměrného Evropana se nyní podívejme na hodnoty islámského světa, které k nám přinášejí davy uprchlíků.

V první řadě je to silná víra v Boha. Neboť navzdory mnoha negativům, které lze vytknout uprchlíkům, nebo islámu jako takovému, je už pouze tato jedna jediná věc hodnotou, velmi ostře kontrastující s narůstající bezbožností Evropy.

V bývalých křesťanských chrámech, které již nemá kdo navštěvovat, třeba v Nizozemsku, se zřizují sklady, obchody, nebo restaurace. Mešity však prázdné nejsou a na Evropském území je jich naopak budováno stále více. Toto mluví samo za sebe! Toto nám jasně ukazuje, co je dnes na ústupu a co na vzestupu.

A od úpadku víry v Boha se nevyhnutelně a logicky odvíjí i úpadek všech ostatních hodnot s tím souvisejících.

Oproti evropskému rozkladu rodiny preferuje naopak islám rodinu pevnou, z jejich pohledu tradiční a soudržnou. Nezdravé precedenty, jako například registrované partnerství jsou v islámském prostředí pravdivě označené jako něco, co není správné a proto ani společensky přípustné.

Věřící islámského náboženství nejsou natolik zmanipulování blahobytem, ​​aby se jim touha po užívání stala překážkou populačního růstu. Jejich populace bude tedy zcela určitě perspektivně vrůstat, dokud ta naše ubývat.

Kromě toho si islám striktně zachovává své zvláštnosti, neabsorbuje nic cizí, nepřizpůsobuje se a ani se neasimiluje.

A protože vše je v islámu pevně spojené s náboženstvím, jejich komunity nepreferují mediální šíření nejrozličnějších úpadkových hodnot, kterými se dennodenně sytí běžný Evropan. Namísto každodenní dávky mediálního balastu jsou naopak muslimové každý den pět krát vyzýváni k modlitbám.

Samozřejmě, že existuje velmi mnoho chyb a nedostatků, které lze vytknout islámskému světu. Ale zároveň existuje i velké množství toho, co je možné vytknout běžnému Evropanovi. Avšak z hlediska základního hodnotového směřování začíná mít islám navrch. Z hlediska vyšších, univerzálních zákonitosti začíná být islám progresivnějším a z tohoto důvodu je i na vzestupu.

Ať nás totiž nemýlí skutečnost, že uprchlíci přicházejí do Evropy jako chudáci, potřební pomoci. Tak to sice na první pohled vypadá, nicméně oni mají víru v Boha, zatímco my jen víru v peníze a hmotu. Jejich víra je tedy řádově mnohem vyšší a v zákonech tohoto univerza vždy nakonec zvítězí to, co stojí výše. To progresivnější totiž nelze zastavit! Je to cosi jako evoluce! Co se není schopno udržet ve vyšších hodnotových standardech univerza musí nutně ustoupit z cesty tomu, co se stává hodnotově progresivnějším. A právě tohoto jsme dnes v Evropě svědky.

Zachování Evropy v takové podobě, v jaké ji známe dnes lze jedině návratem k duchovním a morálním hodnotám, na nichž byla původně vybudována a jejichž prostřednictvím dospěla ke svému rozkvětu.

Pokud se však úpadkové, zoufalé relativizování všech vyšších hodnot a tupý, prázdný materialismus zažrali do nás až tak hluboko, že toho schopni nebudeme, pak si nezasloužíme nic jiného, ​​jen to, k čemu se v Evropě schyluje. Neboť námi samými zvolená cesta úpadku není a nikdy nemůže být progresivní cestou dalšího vývoje v účincích dokonalých zákonů našeho univerza, které takové něco z dlouhodobého hlediska ostře vylučují.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
smilan
 
Příspěvky: 85
Registrován: 13 črc 2011 18:24

Re: Úvahy o živote

Příspěvekod smilan » 30 říj 2015 20:50

Začátek konce Evropy?

Situaci, která v Evropě nastala v souvislosti s uprchlickou krizí lze v jistém smyslu připodobnit k období pádu Římské říše. Římská říše byla totiž ke svému konci už tak prohnilá a mravně zdegenerovaná, že ji nakonec porazili hordy barbarů. Zdolali ji hordy barbarů, které sice stály kulturně mnohem níže, avšak právě pro své nízké vývojové postavení měli celý svůj další vývoj stále před sebou.

Římská říše tehdy i my dnes jsme dosáhli jakéhosi vrcholu vývoje, který lze dosáhnout čistě hmotným, racionálním a materialistickým snažením a dále už nemáme co nabídnout. Dosáhli jsme relativně vysoké míry blahobytu, která ale měla za následek vznik náboženství konzumu a užívání si. A tato touha po užívání si se stala jedním ze základních hodnot evropské civilizace, s nimiž kráčí ruka v ruce mravní zkaženost, chamtivost, bezohlednost, nečestnost, nespravedlnost a tak dále, a tak dále. Už jednoduše vývojově nekráčíme do kopce, ale z kopce.

Ve své touze mít stále víc, ovládat jiných a nejlépe celý svět, vykořisťovali Západní země Afriku i arabské státy a pokud se jim postavili na odpor, zničili jich vojenskou silou. A z těchto, za vydatného přispění Západu ekonomicky a vojensky zruinovaných zemí se k nám, jakoby v nezbytných zpětných účincích valí masy novodobých "barbarů", aby položili, dorazili a pohltily morálně prohnilou Evropu. A Evropa je už tak morálně zdevastovaná, že ani není schopna vnímat, co je v tomto případě pro ni dobré a co špatné. Už ani není schopna chránit se.

Pokud ale nechceme dopadnout jako Římská říše, která se hodnotově vyčerpala a pro ztrátu všech vyšších a ušlechtilejších hodnot padla a byla pohlcena barbary, pokud takovému něčemu chceme v našem případě opravdu zabránit, musíme se opět obrátit k pravým hodnotám. Musíme tedy pomyslným způsobem začít opět kráčet ve svém vývoji do kopce, to znamená směrem ke spravedlnosti, čestnosti, duchovnosti a k Bohu.

Vždyť například Evropa ztratila kvůli své poživačnosti i schopnost vlastní reprodukce. Mladé páry totiž nemají v převážné míře více, než jedno dítě, protože více dětí by jim již bránilo v možnostech dalšího, nerušeného užívání si života. A tento populační deficit je také jednou z příčin, pro který Němci přijímají uprchlíky. Nicméně takové uprchlíky, kteří se kulturně nikdy nepřizpůsobí, ale naopak, budou ke svému obrazu přetvářet Evropu.

Evropě může pomoci pouze jediné! A to její návrat k pravým hodnotám a odvrácení se od tupého materialismu a prázdného, ​​konzumního způsobu života, který ji dohnal k rozvratu a relativizaci všech hodnot, že už v nich má takový zmatek, že není schopna rozlišovat dobré od špatného. Že už ani nevidí a není schopna vnímat to, jak si řeže větev sama pod sebou.

Nicméně každý, kdo si je vědom jediné cesty k záchraně, spočívající v příklonu k pravým hodnotám, by měl začít za ně bojovat. Bojovat v první řadě v sobě samotném! A pak i ve svém okolí, protože jen toto jediné může zabránit našemu pádu, ke kterému musí nutně dojít, pokud se hodnotově nevzpamatujeme. Neboť vše vývojově neperspektivní se musí v zákonech tohoto univerza jednoho dne nutně zhroutit, aby na jeho troskách mohlo vzniknout něco jiného a perspektivnějšího.

PS. Pokud používám slovo "barbaři", které by se snad mohlo někoho dotknout třeba si uvědomit, že tímto slovem označovali starověcí Římané kulturně zaostalejší národy. Nicméně paradoxně, národy Římany označované jako barbaři se na úsvitu Římské říše ukázaly být vývojově mnohem životaschopnější a progresívnější než ti, kteří sami sebe považovali za nositele světové kultury. Na sklonku Římské říše se totiž nakonec stali morálními barbary samotní Římané a pro jejich vlastní, morální barbarství jich nakonec porazili a zničili právě ti, které oni označovali za méněcenné. I v těchto skutečnostech můžeme najít paralelu se současným děním v Evropě.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
smilan
 
Příspěvky: 85
Registrován: 13 črc 2011 18:24

Re: Úvahy o živote

Příspěvekod smilan » 27 lis 2015 20:09

Proč vládne světu útlak?

Přesto, že žijeme v 21. století, vládnou na naší planetě různé formy útlaku. Existuje například skupina lidí, kteří tvrdí, že největším světovým utlačovatelem jsou USA. Ty prý mají prsty ve všech ozbrojených konfliktech po celém světě za posledních 60 let. Říká se, že USA jsou světovým hegemonem, který se snaží dostat všechny národy do svého područí, aby je mohli ovládat a profitovat z nich.

Malé národy mají pouze dvě volby. Buď se stanou vazaly dobrovolně, a to prostřednictvím USA financovaných a řízených, jakože demokratických revolucí, nebo nedobrovolně, a to prostřednictvím přímé vojenské intervence.

Odolat mohou pouze silné národy, které se na jedné straně dokáží vyhnout vlastní vnitřní destabilizaci, řízené prostřednictvím velvyslanectví USA v daných státech, prostřednictvím různých nevládních organizací a podobně. Na druhé straně jsou to národy, jejichž vojenský potenciál nedovolí USA a jejich západním spojencům šířit jejich typ demokracie prostřednictvím bombardování a vojenské síly.

Kromě toho ale existuje jiná skupina lidí, která považuje za potencionálního světového hegemona Rusko. Rusko, kde podle jejich názorů v současnosti vládne diktatura a nesvoboda.

Dalším velkým světovým hráčem je Čína. Čína patří k jedním z notoricky nejznámějších porušovatelů lidských práv, což však USA, Evropské unii, ani Rusku nebrání v čilé hospodářské a obchodní spolupráci.

Všude, kde se jen podíváme je tedy vidět útlak, nespravedlnost a porušování lidských práv. Miliony lidí žijí pod stálým ekonomickým tlakem, bohatí stále více utlačují chudé, aby se na jejich úkor stali ještě bohatšími. Stále více se stupňují požadavky a zvýšené nároky na zaměstnance, oficiálně nazývané racionalizací.

Na člověka dneška tedy ze všech stran doléhá útlak. Velkou otázkou však zůstává, kdo za to může? USA? Rusko? Kapitalismus? Krize? Zbohatlíci a finanční skupiny? Kdo z nich je skutečným původcem útlaku současného člověka? Kdo nese hlavní vinu?

Pravda obvykle bolí! Pravda bývá totiž trpká. No a touto pravdou je skutečnost, že nikdo a nic z toho, co bylo jmenováno není hlavní příčinou našeho útlaku. Není to ani USA, ani Rusko, ani kapitalismus, ani krize, ani zbohatlíci, ani finanční skupiny. Tím nemá být řečeno, že prostřednictvím nich na nás nedoléhá útlak, ale oni nejsou hlavní příčinou. Oni jsou jen důsledkem! Důsledkem příčiny, která tkví hluboko v lidech samotných! Důsledkem příčiny, která zplodila tyto strůjce útlaku.

Podstata totiž spočívá v tom, že jediné, co může člověku zaručit skutečnou svobodu je svoboda ducha! Svoboda jeho ducha, usilujícího vzhůru! Nahoru, směrem k výšinám! Směrem k Bohu!

Skutečně svobodný je tedy jen člověk, který usiluje k Bohu prostřednictvím žití těch nejvyšších duchovních ideálů, kterými jsou čest, dobro a spravedlnost. Skutečně svobodným je jen člověk, který usiluje k Bohu prostřednictvím života podle jeho Vůle a jeho Zákonů.

Kdo takto nejedná, ztrácí svobodu! Stává se z vlastní vůle nesvobodným! Spoutává totiž svého ducha, který v něm touží po Světle. A tato jeho vlastní vnitřní nesvoboda, toto jeho vlastní spoutání ducha v jeho rozletu je onou nepoznanou, pravou příčinou jeho vnější nesvobody. Neboť na základě této vnitřní nesvobody se postupně formují vnější a viditelné důsledky, které prostřednictvím útlaku obírají lidí o svobodu vnější.

Z vnitřní nesvobody člověka, z vnitřní nesvobody jeho ducha, kterému je trvale bráněno v jeho přirozeném pohybu směrem nahoru, právě z takové dobrovolné vnitřní nesvobody vyrůstá košatý strom velkého množství vnějších nesvobod, které lidi drtí.

Mezi oblíbenou argumentaci materialistů a ateistů patří tvrzení, že oni se přece také snaží o dobro, spravedlnost a čestnost, aniž že by k tomu potřebovali Boha.

Pokud je pravdou, co o sobě tvrdí, mohou být považováni za dobrých lidí, ovšem žel, už ne za lidi duchovně svobodných. Nejsou duchovně svobodnými, protože jejich duch je utlačován a potlačován nesprávným nahlížením na realitu. Jejich rozum, reprezentován ateistickým a materialistickým názorem na život totiž potlačuje jejich ducha a zamezuje mu volný, svobodný vzlet směrem k výšinám. Směrem k Bohu. A právě v této rozumem způsobené neschopnosti naplňovat potřeby vlastního ducha se skrývá jeho útlak a nesvoboda.

Ano, člověk může nejrůznějšími způsoby utlačovat svého vlastního ducha. Může tak činit svým materialismem a ateismem. Může tak činit tvrdošíjným setrváváním ve svých chybách a nedostatcích. Může tak činit upnutím se na nesprávné postoje a názory. Může tak činit svou nečestností, nespravedlností a zlem. Může tak činit svým upnutím se na dogmata a scestné duchovní učení.

Těmito a mnoha jinými podobnými věcmi se člověk sám vnitřně spoutává, protože jimi zamezuje rozletu svého ducha, toužícího po výšinách, po dobře, ušlechtilosti a Světle.

A tento vnitřní útlak, ve kterém dobrovolně žije většina lidí dává rozhodující podnět k postupnému formování se, a nakonec i zformování se útlaku vnějšího. A tak, v logickém chodu dění se nakonec to vnitřní zhmotní navenek. Vnitřní útlak ducha se promítne do útlaku vnějšího.

Nicméně to vnější, co nás tísni není příčinou! Je jen nevyhnutelným důsledkem skutečné příčiny, kterou je naše dobrovolné spoutání ducha.

Dokud se člověk nestane duchovně svobodným a nezačne směřovat k Bohu, k naplňování jeho Vůle a jeho Zákonů, tedy tam, kam v něm touží kráčet jeho duch, do té doby ho budou utlačovat všichni vnější utlačovatelé, protože on sám trestuhodně utlačuje vlastního ducha.

Bylo totiž napsáno: "Oko za oko, zub za zub!"

Tato slova nemluví o ničem jiném, než o spravedlivém Zákoně zpětného účinku, který v praxi znamená, že za zlo se nám nevyhnutelně navrátí zlo, za nečestnost budeme sami postižení nečestností, za nespravedlnost se i nám dostane nespravedlnosti a za útlak útlaku! To, co člověk přechovává v skrytu svého nitra, to, jaký vnitřně opravdu je, to ho bude nakonec bít navenek! Taková je Spravedlnost Nejvyššího, ale zároveň i jeho Láska. Láska, spočívající v tom, že pod bolestnými údery zvenčí má člověk poznat, jaký ve skutečnosti vnitřně je. Má poznat, jaké omyly a chyby skrývá ve svém nitru. Vnější údery osudu mu to napomáhají rozpoznávat až příliš reálně.

Pokud tedy trpíme útlakem, největší míru viny za to nenesou jeho vnější strůjci. Největší míru viny za to neseme my samotní! Neboť útlakem vlastního ducha jsme si zaseli a živíme útlak vnější, který nás tísni a nedopřeje nám volně dýchat.

Zbavit se ho můžeme jen tehdy, pokud se zbavíme jeho vnitřní příčiny. Pokud se ale vnitřní příčiny nezbavíme, můžeme donekonečna bojovat proti všem našim utlačovatelům a nic na tom nikdy nezměníme. To, co změníme budou vždy jen vnější formy. Pokud totiž odstraníme jedněch, na jejich místo přijdou druzí. Pokud změníme jeden systém, upadneme do útlaku systému druhého, protože my sami jsme se vnitřně vůbec nezměnily. A proto se nám ve smyslu Zákona: "oko za oko, zub za zub" bude za naši vnitřní nesvobodu dostávat nesvobody vnější.

Bylo by však velkým omylem vidět v našich utlačovatelech jakési vykonavatele Vůle Nejvyššího. Tak to není! Utlačování jiných je zločinem, na který se je třeba dívat ve smyslu Ježíšových slov, určených Jidášovi: Syn Boží sice kráčí cestou, kterou jít musí, ale běda každému, kdo jej zrazuje. Amen pravím vám, bylo by pro něj bývalo lepší, kdyby se nebyl vůbec narodil.

Pokud přizpůsobíme tato slova našemu tématu, budou znít asi takto: Vnější útlak je nevyhnutelným důsledkem útlaku vnitřního, kterým si lidé samotní spoutávají vlastního ducha. Běda však všem utlačovatelům, protože důsledky jejich zvráceného jednání, které jim jednou Boží Spravedlnost vrhne do obličeje, budou muset být pro ně zničující.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
smilan
 
Příspěvky: 85
Registrován: 13 črc 2011 18:24

Re: Úvahy o živote

Příspěvekod smilan » 25 pro 2015 20:39

Jaký je smysl stáří a čekání na smrt?

Položili jste si někdy otázku, jaký má vlastně smysl pozdní stáří, nemohoucnost, nemoc a závislost na jiných, jevící se lidem aktivního věku jako něco bezvýchodního? A nejen jim, ale i mnohým starým lidem samotným?

Pod tlakem bezvýchodnosti, s vizí stupňující se nemoci a bolestivého umírání pak často zvažují myšlenku dobrovolného odchodu ze světa. A jsou i tací, kteří eutanazii i uskuteční, aby se podle jejich názoru vyhnuli zbytečnému utrpení.

Eutanazie se totiž současnému, modernímu a materialistickému člověku jeví z jeho úhlu pohledu jako dobré a humánní řešení. Vždyť přece i zvířeti, které trpí a není mu už pomoci zvykneme usnadnit jeho utrpení a smrtí ho od něj osvobodit. Proč bychom tedy měli nechat trpět lidi, pokud jim už není pomoci?

Ano, takto racionálně, ba dokonce i humánně se musí jevit problém pozdního stáří materialistům a ateistům, ovšem jen proto, že neznají pravý smysl stáří, nemoci, utrpení, nemohoucnosti a čekání na vlastní smrt. Smysl, přesahující materialisticko ateistické vnímání světa.

Zkusme se nyní trochu vžít do situace velmi starého člověka. Už dávno je za ním jeho kariéra a bývalá práce. Když odešel do důchodu, z času na čas se ještě setkával se svými kolegy, ovšem nyní jej z nich navštěvuje jen málokdo. Manželka, se kterou si rozuměl zemřela a protože se začaly množit zdravotní problémy a on se nevěděl sám o sebe postarat, dali ho děti do domova důchodců. A protože každé z jeho dětí má dost svých vlastních starostí, jejich návštěvy bývají stále řidší.

Měsíc co měsíc ho pomalu opouštějí síly a on se stává stále bezvládnějším. Kvůli nemohoucnosti musel zanechat i své poslední zájmy a koníčky. Už ho musí krmit a asistovat mu při základních tělesných a hygienických potřebách. Trpce pociťuje vlastní bezmocnost a kolem sebe dennodenně vidí i nemohoucnost jiných, podobně postižených. Prožívá stav hluboké vnitřní bezvýchodnosti, jaký dosud neměl v jeho životě obdoby. Nakonec dospěl do situace, kdy začíná vidět jako jediné východisko smrt. Smrt očekává jako vykoupení, avšak na druhé straně se jí přece jen bojí.

Jaký má něco takového smysl a v čem spočívá? A má to vůbec nějaký smysl?

Má! A obrovský! Spočívá v tom, že člověk, který už téměř všechno ztratil může a má, právě pro ztrátu všeho toho, co pro něj v životě cosi znamenalo najít to nejdůležitější a nejpodstatnější. Najít to nejdůležitější, co existuje a co pro zdánlivý význam všech ostatních věcí dosud přehlížel.

Co je to? Přece důvěra v Boha? Důvěra a upnutí se k Bohu, jako k tomu jedinému, co ještě má smysl a význam. Co má smysl a význam i ve chvílích, kdy už všechno ostatní každý smysl a význam dávno ztratilo.

Ano, v utrpení pozdního stáří, v bolesti, nemohoucnosti, bezvýchodnosti a nejednou i v ztrátě vlastní lidské důstojnosti může, ba dokonce má člověk najít důvěru v Nejvyššího. Má se k němu upnout vší silou své bytosti. Má do něj vložit všechnu svou naději a celé své bytí. Třeba ale zdůraznit, že kdyby tímto způsobem uvažoval dříve, ve svém aktivním životě, jeho stáří by mohlo být úplně jiné a on by nemusel tak trpět.

Jelikož ale pro lesk mnohých pozemských věcí, považovaných za tak velmi důležité opomenul to nejdůležitější, musel nakonec všechny tyto věci ztratit. Avšak význam nalezení toho nejpodstatnějšího v lidském bytí je tak nesmírně velký, že za něj stojí i bezvýchodné utrpení.

Toto utrpení by však vůbec nemuselo přicházet v takové vyhrocené podobě, kdyby lidé hledali důvěru v Nejvyššího v předstihu. Pokud to však neučinily, je právě utrpení stáří možné považovat za poslední, velkou milost. Za poslední velkou šanci. Za poslední velkou příležitost.

Z výše uvedených důvodů je proto eutanazie zločinem, který lidi obírá o tuto šanci. Neboť člověk je člověkem, to jest bytostí, mající schopnost hledat a najít cestu k Bohu. Najít hlubokou důvěru v Něho. A učinit tak může do poslední sekundy svého života. Proto mají velký smysl i poslední hodiny, ba i poslední minuty každého lidského života, ať už by byly doprovázeny jakýmkoli utrpením.

Člověka, nacházejícího se v takové situaci nelze v žádném případě srovnávat se zvířetem, protože za prvé, zvíře nemá takovou míru sebeuvědomění jako člověk a za druhé, nemá ani schopnost vědomého hledání a nalezení cesty ke Stvořiteli. Proto je možné jeho předsmrtné utrpení ze soucitu zkrátit.

Důvěra v Boha! Co to vlastně je? Je to důvěra v Dobro! V Dobro, které nám umožňuje prožívat vědomou existenci. A ten, kdo důvěřuje v Nejvyššího nemůže jinak, než viditelně uplatňovat vznešený princip Dobra ve všech situacích svého každodenního života.

Proto, abychom měli poznání a oporu v tom, co tímto Dobrem ve skutečnosti opravdu je nám bylo darováno Desatero a Kristovo učení. V nich najde každý, kdo chce návod k tomu, jak správně žít.

Kdo tedy důvěřuje v Hospodina a uznává jej jako nejvyšší princip Dobra, ten se snaží podle tohoto principu jednat, myslet a žít. Kdo takto činí má důvěru v Hospodina a Hospodin ho sám zahrne svou důvěrou. A tato důvěra mu bude svítit jako jasné světlo v jeho životě, bude ho životem doprovázet a přinášet mu požehnání.

A nakonec se stane Světlo Nejvyššího poslední nadějí člověka v hodině smrti. Nadějí, která mu dá jistotu pokračování jeho dalšího, vědomého bytí.

Kdo však důvěru v Hospodina v životě nenašel, nehledal a proto ji ani nemá, tomu budou jako poslední milost a poslední šance darované dny jeho stáří, nemoci a nemohoucnosti. Možná pak i on tuto důvěru najde.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
smilan
 
Příspěvky: 85
Registrován: 13 črc 2011 18:24

Re: Úvahy o živote

Příspěvekod smilan » 28 led 2016 19:32

Evropský pseudohumanizmus! Co je jeho příčinou?

Pokud k těm nejextrémnějším projevům islámského světa patří sebevražedné atentáty, tak k těm nejextrémnějším projevům nemohoucnosti a slabosti současné Evropy patří sebevražedná dobročinnost.

V čem se skrývá příčina tohoto stavu? Kde hledat kořeny pseudohumanizmu, který z dlouhodobého hlediska ohrožuje identitu evropských národů?

K pochopení příčin se musíme podívat do minulosti. Dnes je již Evropa ateistická a materialistická. Dnes už podlehla konzumnímu způsobu života. Ale poměrně v nedávné době tomu tak nebylo. Tehdy byla Evropa křesťanská. Věřila v Boha a duchovní snažení lidí bylo přirozenou součástí jejich způsobu života.

Avšak právě v zmiňovaném duchovním snažení došlo svého času v zásadní chybě. K velkému omylu, který v současnosti, i přes dnešní ateismus a materialismus, podprahovým způsobem prorůstá do již zmíněného,​ ​pseudohumanistického přístupu politiků a evropských institucí k imigrantům. Jde o neblahé dědictví změkčilého křesťanství, které se v současné ateistické době transformovalo do falešného principu přehnané tolerance a sebevražedné dobrosrdečnosti.

Dříve, než začneme se samotným objasňováním třeba ale zvlášť zdůraznit, že křesťanství jako takové patří k vrcholům duchovních snah na naší planetě. Vše, co Evropa dosáhla a co tu dnes máme bylo vybudováno právě na jeho základě a prostřednictvím hodnot, s ním úzce spojených.

Křesťanství ve své zdravé a pravé podobě bude totiž vždy představovat učení, které pokud je reálné aplikované do života, musí mít ten nejblahodárnější vliv na celkový osobnostní rozvoj každého jednotlivce i celé společnosti.

Je však třeba podotknout, že křesťanství musí nutně zůstat zdravé a pravé. Pokud se totiž jeho učení zakalí a dostanou se do něj různé omyly a chyby, musí pak takto znehodnocené učení přivést lidi i celou společnost do neštěstí. A tomu žel v současnosti dochází právě v podobě sebe destruktivního humanismu.

Takže pojďme k podstatě celého problému. Dokonale ho ilustruje nápis nad vstupní branou jistého chrámu, kde bylo napsáno: Bůh je Láska.

V této jediné krátké větě, kterou nikoho ani nenapadne považovat za mylnou se skrývá celá tragédie křesťanského světa, jakož i tragédie současné Evropy. Tato věta totiž není pravdivá! Neboť Bůh vždy byl, vždy je a navždy zůstane Láskou a Spravedlností! Nedílnou jednotou Lásky a Spravedlnosti!

Vždyť přece již samotné sestavení Bible tomu jasně nasvědčuje. Bible se skládá ze Starého a Nového Zákona. Starý Zákon představuje Zákon Spravedlnosti. Spravedlnosti přísné a až drsné.

Nový Zákon je Zákon Lásky. Lásky tolerantní a odpouštějící. No a to pravé a správné může vzejít jedině ze vzájemného spolupůsobení obou principů. Jedině tak může vzniknout harmonie.

Dokonce i Ježíš, jak část Boží Lásky zvlášť zdůraznil, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Nebo doplnit! Nepřišel tedy spravedlnost Starého Zákona negovat, ale završit poznáním principu lásky k bližnímu, aby lidstvo v harmonickém spolupůsobení obou principů mohlo dospět k harmonii.

Žel dnešní křesťanství zmíněné Ježíšova slova jakoby nebralo na vědomí. Jen jděte do jakéhokoliv z křesťanských chrámů a pozorně poslouchejte. Uslyšíte hlavně a především o lásce. Princip spravedlnosti byl odsunut kamsi stranou, jako by ho Ježíš svým učením skutečně zrušil. Jakoby ho svým učením potřel. Křesťané tedy žel sklouzly přesně k tomu, před čím jich Kristus varoval: uvízli v lásce a potřeli spravedlnost.

Avšak pokud spravedlnost bez lásky musí být nutně tvrdá a přísná, naopak láska bez spravedlnosti se musí nutně stát slabošskou a změkčilou.

Správné působení těchto principů najdeme třeba v ideálním působení muže a ženy. Muž by měl reprezentovat princip spravedlnosti a spravedlivé přísnosti. Žena naopak princip lásky a laskavé tolerantnosti. No a z takového ideálního vzájemného působení muže a ženy má vzejít pravý a zdravý harmonický vztah, který je nejvhodnější půdou pro správnou výchovu příští generace.

Žel, jednostranné zaměření se křesťanství pouze na princip lásky z něj učinilo náboženství změkčilosti a slabosti. No a právě tento nezdravý postoj se v novodobé, ateistické a materialistické současnosti transformuje do slabosti a změkčilosti evropské politiky vůči imigrantům.

Sázením pouze na lásku a toleranci a odmítáním spravedlivé přísnosti se stává Evropa slabošskou a neživotaschopnou. A pastýři křesťanských církví už ani nejsou schopni vnímat smrtelné nebezpečí zániku vlastní víry, která ve své změkčilosti nebude schopna odolat rozpínavosti islámu. Islámu, jako náboženství se silným akcentem spravedlnosti, kterému žel naopak chybí právě láska.

Jak se tedy, na základě všech výše uvedených skutečností postavit k praktickému řešení problému imigrace. Jak se k němu postavit z hlediska hodnot skutečného a pravého křesťanství?

Pokud dnes představitelé církví a politici mluví o lásce k bližnímu, kterému je třeba pomáhat v jeho neštěstí je to v pořádku. Je to správné, křesťanské, lidské a humánní. Ale je to jen jedna strana mince! Pokud totiž bereme v úvahu lásku, je nutně vzít v úvahu i spravedlnost. Dokonalou Spravedlnost Boží, prostřednictvím které je každému jednotlivému člověku na této zemi určeno jeho zrozením přesně to místo na zemi, ten národ a ty poměry, které mu přísluší. Dokonalá Spravedlnost Nejvyššího totiž každému z nás určí, kde se narodí a tedy kde má žít a kde se má hmotně, osobnostně i duchovně rozvíjet.

Toto je třeba jednoznačně respektovat, protože takhle to přece určuje autorita Nejvyšší! Neboť ať jsou už poměry, do kterých jsme se zrodili jakkoli těžké, právě v konfrontaci s nimi může naše osobnost správným způsobem růst a po všech stránkách se vyvíjet.

Pokud to ale člověk nerespektuje a z nejrozličnějších důvodů odchází někam jinam, protiví se vůli Vyšší Spravedlnosti a duchovně tím ztrácí, protože v nových poměrech není jeho osobnost vnějšími podmínkami tak ideálně stimulována, jakoby to bylo pro jeho osobní a duchovní růst potřebné.

Vždyť nakonec, což je člověku prospěšné, pokud by se i měl pozemsky lépe, pokud tím uškodí své duši? Pokud sice žije v blahobytu, ale duchovně při tom ztrácí? Neboť ačkoli se i svou emigrací prozatím vyhne poměrům, které mu určila Vyšší Spravedlnost jeho zrozením na zemi, příště se bude muset ocitnout v poměrech ještě mnohem těžších. Nebo si člověk snad myslí, že je schopen přelstít dokonalou Spravedlnost Boží?

Celkem prakticky to znamená, že na základě zohlednění principu spravedlnosti je nepřípustná jakákoliv imigrace za účelem zlepšení svých životních poměrů. Takoví imigranti by měly být okamžitě posíláni domů.

Dočasná pomoc v duchu křesťanské lásky, v duchu lidskosti a humanismu má být poskytnuta pouze imigrantům, kteří utíkají ve strachu o holý život. Má jim být poskytnut dočasný azyl a to dokud se poměry v jejich zemi neupraví natolik, aby se mohli vrátit zpět. Ze strany světové veřejnosti má být proto vyvíjené úsilí, aby se životní poměry v takových zemích co nejdříve upravili.

Takovým způsobem bude pak učiněno zadost i lásce, která pomáhá jiným v jejich nouzi, ale i spravedlnosti, která dbá o to, aby každý prožíval svůj život na místě, kde se narodil.

V dodržování principů pravého křesťanství, které bere na zřetel jak Lásku, tak i Spravedlnost spočívá tedy správné řešení problematiky imigrace.

Pokud však budeme problém řešit jinak, rozumově, pseudohumanisticky, změkčile a slabošsky, v příkrém rozporu s harmonií, spočívající v jednotě principů Lásky a Spravedlnosti, přinese nám to pouze problémy, společenské pnutí, konflikty, či dokonce kulturní i hmotnou destrukci celé Evropy.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
smilan
 
Příspěvky: 85
Registrován: 13 črc 2011 18:24

Re: Úvahy o živote

Příspěvekod smilan » 25 úno 2016 17:32

Blud multikulturní společnosti

V současnosti preferovaný multikulturalismus stojí v rozporu se zákonitostmi univerza. A je úplně jedno, jak racionálně a vzletně se budou lidé snažit tento nesprávný jev omlouvat, protože žel, výchozí pozice jejich myšlení a celkového nazírání na realitu je nesprávná. Jejich vnitřní život je totiž omezen pouze čistě hmotným a materiálním vnímáním. A podobná omezenost nemůže zplodit nic jiného, ​​než něco, co není správné.

Existuje však i jiný pohled na život. Pohled nejen zdola, od hmoty, ale také shora, z ducha. Pohled, představující určitou nadstavbu nad vnímáním většiny lidí, neschopných ani jen ve svém myšlení překonat hranice hmoty.

No a z tohoto duchovního pohledu se multikulturalismus jeví úplně jinak, protože právě duchovní Zákonitosti určují každému člověku místo na zemi. A sice místo jeho pozemského zrození, kde má žít, působit, rozvíjet se a duchovně růst.

Je to děj, probíhající na základě velkého vesmírného Zákona stejnorodosti, jehož prostřednictvím je stejné přitahováno k stejnému. Vyjádřením účinků tohoto Zákona je i známé rčení: vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.

Reálné to znamená, že jednotlivé národy naší planety představují určité stupínky velké školy života. Představují určité stupně zralosti, poskytující prostor pro rozvoj lidských duší, z nichž každá se rodí do zcela konkrétního národa právě na základě Zákona stejnorodosti.

Celkem jednoduše si to můžeme představit jako základní školu s ročníky od jedna do devíti. Každé dítě, nacházející se ve svém osobnostním vývoji na úrovni prvního ročníku je automaticky zařazeno do prvního ročníku, každé dítě, osobnostně zralé do druhého ročníku je zařazeno do druhého ročníku a tak dále.

Na základní škole nikoho ani nenapadne vytvářet třídy, které by byly směsí žáků všech ročníků. Z toho by přece nemohlo vzejít nic dobrého.

Nicméně žel, ve velkém celosvětovém měřítku jednáme právě takovým způsobem a prostřednictvím multikulturalismu vytváříme cosi, co je směsí nejrůznějších národů a tedy nesourodou směsí nejrozmanitějších úrovní zralosti. Tím vytváříme nestejnorodý chaos, který není přínosem pro nikoho ze zúčastněných.

Pokud nyní začnete hledat nějaké důvody, potvrzující že multikulturalismus má přece jen své výhody, budou to vždy, tak jak již bylo zmíněno na začátku, jen důvody, zohledňující hmotné, materiální a tedy omezené hledisko. Z duchovního hlediska je to však chaos, který nepřináší nic dobrého. Chaos, který se příčí velkému vesmírnému Zákonu stejnorodosti, protože multikulturalismus je snahou o spojování nestejnorodého. Je snahou o spojování lidí nejrozličnějších a nejrozmanitějších úrovní duchovní zralosti.

Správné je však jedině to, co je přirozené! A co je přirozené určují duchovní Zákonitosti univerza. Ve vztahu k jednotlivým národům naší planety to znamená, že mají zůstat vzájemně nesmíšené a národně konzistentní. Každý z nich se má vyvíjet svým vlastním způsobem. Každý má stavět na své vlastní jedinečnosti a výjimečnosti. Každý má zůstat sám sebou. Nemá kopírovat jiných a snažit se být jako jiní.

I osobnost každého člověka je přece jiná. Každý by měl být proto samým sebou a neměl by napodobovat jiných. Stejně má i každý národ zůstat sám sebou a nemá se opičit po druhých.

Proč je to tak a ne jinak si ukažme na dvou příkladech.

Pokud někdo kupoval svým dětem plastelínu ví, že čistě nová se skládá z více barev. Červené, žluté, modré, zelené a tak dále.

Pokud se ale dítě s plastelínou delší dobu hraje, barevné kousky se vzájemně promíchávají, až nakonec po určitém čase vznikne jakási jednolitá hnědá masa, která není na první pohled příliš vábivá a která v sobě pohltila veškerou předchozí svěžest čistě nových, barevných kousků plastelíny.

No a cosi velmi podobného se děje i s příslušníky jednotlivých národů při vytváření multikulturních směsí. Tvárnost plastelíny je podobná tvárnosti lidských duší, které se mísí s rozmanitými vlivy, stále více ztrácejí svůj původní barevný odstín a transformují se do jednolité multikulturní masy. Tím zaniká původní, přirozená pestrost a vzniká konformní šeď. V multikulturním guláši je obsaženo vše, přičemž to vše se postupně a nepozorovaně přetváří v nic. Svěžest nejrozličnějších odstínů různorodosti totiž pomaličku pohlcuje multikulturně jednolitá masa.

Nebo jiný příklad. Mnozí chodí rádi do přírody, kde mohou načerpat posilu a osvěžení. Představme si třeba letní louku plnou květin. Nacházejí se na ní květiny nejrůznějších tvarů, velikostí, vůni a barev, což značí, že podstatou krásy, která nás v přírodě tak osvěžuje je pestrost a rozmanitost. Jak je tedy vidět, evoluční vývoj nesměřoval ke konformitě, ale k pestrosti. Prakticky to znamená, že zde dnes nemáme pouze jediný druh květu, který by byl jakýmsi souhrnem všech dosavadních květin, dosud existujících na zemi. Naopak, evoluční vývoj směřoval rozmanitosti a různosti druhů, přičemž tyto druhy zůstávají vždy čisté a vzájemně se nemíchají.

No a přesně stejně je to i se všemi národy naší planety. Každý z nich je zcela osobitým květem, který přispívá do krásy a obohacení celku právě svou vlastní, specifickou vůní, barvou, tvarem i velikostí. Národy země mají zůstat rozdílné, protože správný rozvoj lidské civilizace má sledovat cestu přirozenosti.

Pokud se ale lidé začnou vzdalovat od přirozenosti, pokud se domnívají být chytřejšími než to, co je přirozené a tedy normální, pokud začnou vytvářet a preferovat věci nepřirozené, pokud začnou v rozporu s velkým vesmírným Zákonem stejnorodosti prosazovat chaos nestejnorodých multikulturních směsí, dříve nebo později budou muset bolestivě poznat, že to není cesta k rozkvětu a rozvoji, ale cesta ke konfliktům, problémům a možná až tragickým společenským střetům.

Souhrnně lze říci, že každého člověka jako jednotlivce i všechny národy země může vnitřně, kulturně, ale i hmotně povznést pouze to, co koresponduje s duchovními Zákony univerza. Vše ostatní nám musí z dlouhodobého hlediska přivodit škodu, a to i tehdy, pokud by se to z krátkodobého rozumového hlediska i jevilo jako pozitivní.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
smilan
 
Příspěvky: 85
Registrován: 13 črc 2011 18:24

Re: Úvahy o živote

Příspěvekod smilan » 17 bře 2016 19:30

Je migrace odplata za ničení jiných národů?

Žijeme na planetě Zemi, podrobené duchovním Zákonům. Jedním z klíčových je Zákon zpětného účinku, jehož působení lze vyjádřit velmi jednoduše slovy: co kdo zaseje, to také sklidí. Nebo třeba řečí zákonů fyziky: jaká je akce, taková musí být nutně i reakce.

Zkusme si však účinky tohoto Zákona rozměnit na drobné a ukázat si, jak se projevuje především ve vztahu k současné západní civilizaci.

Jak víme z historie, mnohé státy Západu měli své kolonie. Z kolonií odčerpávali materiální, přírodní, ale i lidské zdroje. Ovládání a bezohledné profitování z jiných bylo totiž hlavním cílem kolonialismu.

Po jeho pádu se však žel mnoho nezměnilo. Změnila se jen forma, zatímco podstata zůstala stejná. Ovládání jiných států a odsávání jejich zdrojů pokračovalo formou kolonialismu ekonomického. Ekonomicky silné národy, to znamená původní koloniální velmoci ovládli silou svého kapitálu státy ekonomicky slabší. Do svého vlastnictví získali všechny strategické podniky a surovinovou základnou. Nakonec nemusíme chodit ani tak daleko, protože i u nás se událo totéž, jen o trochu jemnější formou.

V nedávné době jsme byli také svědky toho, jak se takzvané vyspělé Evropské národy spolupodíleli na likvidaci Libye, jednoho z mimořádně prosperujících afrických států, který se v současnosti nachází v absolutním chaosu a rozvratu. Velmi podobné je to i v Sýrii, kde Evropa opět nemá čisté ruce a podporuje takzvanou umírněnou opozici, která sice vraždí, popravuje a odřezává hlavy, ale pro Evropu přijatelným, umírněným způsobem.

Taková je žel realita současného světa, ve kterém se ten silnější snaží nejrůznějšími způsoby ovládnout slabšího a profitovat z něj.

Nicméně ať už mocné národy světa vykořisťují jakkoli sofistikovaným způsobem národy slabší a vcelku se to považuje za přirozené a normální, není možné, aby něco takovým způsobem zvrhlého uniklo působení duchovních Zákonů univerza. A zcela konkrétně na začátku zmiňovanému, železnému Zákonu zpětného účinku, který působí přesně v duchu slov: co kdo zaseje, to také bezpodmínečně sklidí.

A teď si zkusme položit otázku: co asi musí jednoho dne sklidit ten, kdo zotročuje jiných? Kdo se je snaží ovládat, aby z nich mohl profitovat? Kdo se neváhá spolupodílet na rozvratu států proto, aby na tom ekonomicky a mocensky získal?

Kdo seje zkázu, drancování, ožebračování a rozvrat, musí na základě spravedlivého Zákona zpětného účinku sám dříve nebo později sklidit - čili zažít vlastní zkázu, vlastní ožebračování, vlastní drancování a vlastní rozvrat. No a právě nyní začíná být západní Evropa prostřednictvím imigrace konfrontována se sklizní vlastní setby. Za její rozvrat, rozséván po světě se k ní přibližuje rozvrat vlastní.

Hodně se například mluví o tom, že imigrace je řízený proces. Že jde o dílo dobře organizovaných pašeráckých band, které na tom bohatnou. Říká se také, že jde o proces organizovaný USA za účelem destabilizace Evropy. Mohly bychom samozřejmě ještě dlouho spekulovat o tom, kdo stojí za imigrací tak masových rozměrů, která vykazuje všechny znaky organizovanosti, avšak skutečnou a nejhlubší příčinou, která je rozhodujícím hybným momentem tohoto dění je Zákon zpětného účinku. Jde o účinek zákona akce a reakce, kdy na základě předchozí akce přichází odpovídající reakce.

Velkou otázkou však zůstává, co s tím? Jak se vlastně k imigraci postavit a jakým způsobem ji správně řešit?

V první řadě by mělo dojít především k hlubokému pochopení toho, o co tu vlastně jde. K pochopení toho, že jednotlivci, ale i celé národy nemohou nikdy beztrestně dělat jiným to, co nechtějí, aby jiní dělali jim. Pokud totiž něco takového jiným dělat budeme, Zákon zpětného účinku nám to musí jednou nutně vrátit.

Z tohoto důvodu bychom tedy měli změnit vzorec svého chování. Měli bychom se už konečně naučit vidět v každém člověku stejného člověka, jako jsme my samotní a podle toho se k němu i chovat. A to také znamená, že i v jiných národech bychom se měli naučit vidět národy se stejnými právy, jako jsou ty naše. Měli bychom se už konečně naučit skutečné lidskosti a vzájemné, rovnoprávné koexistenci národů.

Měli bychom se tedy už konečně naučit jednat s jinými, zacházet s jinými a chovat se k jiným tak, jak chceme, aby jiní jednali s námi a zacházeli s námi. Neboť v železných Zákonech tohoto univerza nemůžeme ve vztahu k sobě samým očekávat nic jiného, ​​než jen to, co jsme my sami rozsévali ve vztahu k jiným.

Pokud se chce Evropa zachránit, musí nutně změnit způsob vlastní setby, protože její drancování jiných národů vyvolalo imigraci, která přináší v neodvratném zpětném účinku realitu drancování na její vlastní území.

Skutečná pomoc evropských národů imigrantům má spočívat především v pomoci zemím, z nichž imigranti přicházejí. Má spočívat ve snaze o nápravu životních poměrů těchto zemí do takové míry, aby se tam mohli imigranti co nejdříve vrátit.

Pokud totiž budeme přijímat imigranty, ale nezměníme svůj drancující přístup k zemím třetího světa, který imigraci plodí a vytváří, nic se tím nevyřeší, protože ona prvotní příčina zla, skrývající se v principu drancování a sdírání jiných zůstane stále aktivní. Přijímání uprchlíků je za takových okolností jen jakýmsi uspokojováním špatného svědomí, avšak bez skutečné ochoty řešit podstatu celého problému, kterým je právě drancující přístup k jiným národům. A to ať už prostřednictvím přímé vojenské síly, nebo nepřímo, ale stejně ničivě prostřednictvím síly ekonomické. Vypadá pak až smutno směšné, když na jedné straně chceme sice imigrantům pokrytecky pomáhat, ale na druhé straně nechceme upustit od zločinného systému, který imigranty a imigraci produkuje.

Avšak za drancování se Evropě v Zákoně zpětného účinku nemůže dostat nic jiného, ​​než drancování. Toho se v blízké době budeme muset stát žel svědky, pokud se Evropa co nejdříve nezmění.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
smilan
 
Příspěvky: 85
Registrován: 13 črc 2011 18:24

Re: Úvahy o živote

Příspěvekod smilan » 16 kvě 2016 19:39

Příčiny a následky degenerace západní civilizace

Existuje určitá hranice optimálního příjmu potravy, po jejímž překročení dochází k obezitě. Existuje i optimální hranice lidské fyzické zátěže, při jejímž překročení dochází k absolutní vyčerpanosti. A existuje také hranice přiměřeného uspokojování lidských potřeb, po jejímž překročení dochází k nadbytku. A tento nadbytek, tak jako všechny výše zmíněné překročení optimální míry věcí, má na většinu lidí negativní důsledky. Projevuje se totiž postupným lámáním jejich charakteru a degradací jejich způsobu myšlení. Člověk se prostě stává vyšinutý, aniž by to on sám pozoroval.

Podstatu tohoto vyšinutí dokonale vystihuje příklad jisté podnikatelské dcerky, která ve škole odhodila do koše celou nedotčenou svačinu. Když ji učitelka napomenula, že to není správné, její odpověď byla následující: „My na to máme. My nepotřebujeme počítat každý cent jako vy, paní učitelka.“

Jde tu o ukázkový příklad změny způsobu myšlení a nazírání na život pod vlivem dostatku. A přesně toto jisté, ledaže ve velkém, se přihodilo blahobytným západním národům.

Úroveň jejich blahobytu dosáhla totiž takové nezdravé míry, že pokud by stejným stylem života žily všechny ostatní národy, potřebovali bychom k tomu energetické zdroje a surovinovou základnu čtyř podobných planet, jako je ta naše. A už notoricky známou je i skutečnost, že 20 procent populace nejbohatších států světa má na svědomí 80 procent znečištění naší planety.

Uvedená fakta nám jednoznačně napovídají, že západní styl způsobu života a jeho blahobyt není udržitelný. A proto jej vůbec nelze považovat za ideál a za vzor, ​​o jehož dosažení by se všichni ostatní měli snažit.

No a skutečnost, že bohaté země západu žijí v blahobytu, překračujícím z hlediska zákonů univerza optimální normu naplňování základních lidských potřeb, tato závažná skutečnost ze sebou nevyhnutelně přináší i odpovídající psychické a mentální vyšinutí tak, jak bylo ukázáno na příkladu podnikatelské dcerky.

Lidská psychika totiž pod vlivem neúměrného dostatku degeneruje. Lidé se začínají dívat na věci kolem sebe jinak. Jejich myšlení a vnitřní prožívání začíná být jiné. Začíná být v jistém smyslu pomýlené a zvrácené. Lidé se začínají podobat jablkům na stromě, na kterých se rozšiřují hnilobné skvrny.

Celkem konkrétními, duševními degenerativními změnami, které nastávají po překročení optimální meze přiměřené spotřeby stanovené zákony našeho univerza jsou hédonismus, užívání si, konzumní a materialistický způsob života, kariérismus, povrchnost a plytkost v myšlení.

Duchovnost a s ní spojené vyšší a ušlechtilejší hodnoty jsou na ústupu. Tímto pádem však lidé ztrácejí pevnou morální oporu a stávají se neschopnými rozlišovat cosi tak elementárního, jako dobro od zla. To má za následek, že společensky akceptovatelnými se stávají různé deviace, jako například registrované partnerství, legalizace eutanazie, gender ideologie se svou možností svobodné volby pohlaví a mnohé jiné.

Momentálně je to například problém imigrace, na jehož pozadí lze pozorovat zdegenerovaný způsob myšlení západní Evropy. Oficiálně se totiž tvrdí, že přijímáním imigrantů se pomáhá obyvatelům národů postižených válkou, či jinými konflikty. Na první pohled to sice vypadá velmi humánně, avšak nemá to logiku.

Pokud se totiž nějaký národ ocitne v problémech, jako například v současnosti Sýrie, pomůže se mu snad zásadním způsobem tím, že jeho příslušníky budeme přijímat jako imigranty? Vždyť ať jejich už přijde kolik chce a budou přijati, vždy to bude představovat pouze nepatrný zlomek celkového počtu daného národa.

Nebo chce snad západní Evropa přijmout celý národ? Pokud ne znamená to, že i tak ti nejslabší, nejzranitelnější, nejméně majetní a tedy nejvíce potřební pomoci zůstanou doma a budou trpět.

A přitom se velmi dobře ví, že peníze, které jsou na evropském území vynaložené na jednoho imigranta, by u nich doma výrazně pomohly deseti lidem. Pokud by tedy západní Evropa ve skutečnosti chtěla pomoci mnohým těžko zkoušeným národům a ne jen nepatrnému zlomku jejich populace v podobě imigrantů, peníze, které vyplácí imigrantům by měla účelně investovat přímo na jejich území. Tam by se měla snažit zkvalitnit životní podmínky do takové míry, aby už odtud nikdo nemusel utíkat. To by byly opravdu efektivně využity peníze, zatímco to, co se děje v současnosti je naopak ukázkou absolutní neefektivnosti.

A to už ani nemluvě o tom, že Evropa svou podporou takzvané umírněné opozice výrazně přispěla a dosud přispívá k rozvratu dříve prosperující Sýrie. A v tomto směru nemá čisté ruce ani vůči mnohým jiným arabským zemím. Žel vše toto je svědectvím duševní degenerace západu, který již není schopen vnímat věci ve správném světle.

Dalším příkladem degenerativního úpadku, který také souvisí s imigraci je taková elementární věc, jako schopnost reprodukce národa. Blahobytem poznamenány státy, ve kterých už převládá pouze materialismus, kariérismus, konzum a snaha užít si tuto základní schopnost ztrácejí, protože péče o děti se stává nepřitažlivá. Mít děti totiž vyžaduje určitou míru sebeobětování, kterou však již blahobytem zdegenerovaní lidé nejsou ochotni vynaložit. V zákonech univerza se zde jedná o jednoduchý mechanismus, jehož prostřednictvím zdegenerovaný národ sám sebe odsuzuje k zániku. A tak je to i se západní Evropu, která postupně stárne a vymírá. Že to tak začíná být i u nás má svůj důvod v tom, že jsme začali přebírat jejich „hodnoty“.

Ale zaměřme se pouze čistě na západní Evropu, kterou její vlastní, blahobytem způsobená degenerace odsoudila k zániku. A tento zánik, pokud nedojde k radikální změně hodnotové orientace, může být buď pomalý - cestou postupného vymírání, nebo zrychlený - prostřednictvím imigrace, kterou se západní národy snaží kompenzovat úbytek vlastní populace.

Jejich tragický omyl však spočívá v tom, že v podobě imigrantů přijímají lidi z kulturně a nábožensky zcela rozdílných poměrů. Lidí absolutně odlišné mentality, kteří postupně populačně přečíslí původní obyvatelstvo a tím jej pohltí. Z původních národů, které přijaly imigranty nakonec nezůstane vůbec nic. Nahnilé jablko prostě spadne ze stromu na zem a úplně se rozloží. Tak se stane každému národu, který pod vlivem nadměrného blahobytu duševně zdegeneroval.

Klíčovým momentem spuštění celého tohoto postupného degenerativního procesu byl ústup od duchovnosti. Tímto pádem také pozvolný ústup od všech vyšších a ušlechtilejších hodnot s duchovností nerozlučně spojených. Tak došlo ke ztrátě jednoduchosti, přirozenosti, skromnosti a mnoha jiných cenných ctností. Jediným božstvem, hodným uctívání se staly věci hmotné. Tím byla nastoupena cesta do pekla.

V rostoucím hmotném dostatku, který za cenu sdírání jiných národů a za cenu jiných nemorálností překročil optimální míru uspokojování lidských potřeb lidé nepozorovali, jak postupně duševně a názorově degenerují. Každý člověk a každý národ, který toto nedokáže prohlédnout však s určitostí spěje k záhubě.

Záchrana spočívá pouze v opětovném návratu k duchovnosti a s ní spojených hodnotám. Mimo jiné tedy v návratu k jednoduchosti, přirozenosti, skromnosti a nenáročnosti v potřebách, protože jedině toto je způsob, který umožňuje trvalou udržitelnost života na naší planetě. Neboť jedině pokud budou lidé duchovní, to jest čestní, dobří, spravedliví, lidští, prostí a skromní, postačí jim zdroje naší planety k jejich jednoduchému, nenáročnému, ale lidsky a hodnotově plnohodnotnému životu.

Pokud se však ale národy země vydají cestou hodnot západního světa, budeme k tomu potřebovat tak, jak již bylo řečeno, zdroje čtyř takových planet, jako je naše. Ale protože takové zdroje nikdy mít nebudeme znamená to, že musíme spět ke zničení a zruinování naší jediné a jedinečné planety.

Náš svět však může rozkvést do netušené nádhery, pokud se vydá cestou rozvíjení duchovních hodnot, spojenou s tím nejvyšším, nejvznešenějším a nejušlechtilejším, co může člověk dosáhnout.

Nicméně naopak, musí nutně zdegenerovat a skončit v hnilobném rozkladu, pokud se bude snažit o dosažení bezduchého a materialistického blahobytu západního typu, který tuto planetu devastuje po všech stránkách. A právě začátek úpadku blahobytem zdegenerované západní civilizace, který se nám v současnosti odvíjí přímo před očima ať je nám všem v tomto směru velkou výstrahou.

PS. V článku zmíněný princip duševní degradace, nastávající po překročení určité zdravé míry hmotného dostatku může každý z nás velmi dobře pozorovat na lidech ve svém vlastním okolí. Destrukčnímu působení nadbytku na lidskou psychiku jsou schopny charakterově odolávat pouze opravdu silné osobnosti. Takové osobnosti jsou však žel pouze světlými výjimkami, protože většinu lidí nadbytek jednoznačně duševně degraduje.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
smilan
 
Příspěvky: 85
Registrován: 13 črc 2011 18:24

Re: Úvahy o živote

Příspěvekod smilan » 13 čer 2016 19:24

Proč potřebují USA a západní státy vládnout světu?

Začnu fakty, které jsem zmiňoval již vícekrát. Prostřednictvím nich lze totiž dokonale pochopit zvrácený způsob uvažování, na základě kterého považují USA a západní země nutnost vlastní světové hegemonie přímo za životně důležitou.

Prvním faktem je skutečnost, že pokud by všechny národy světa žili stejným životním stylem jako západ, potřebovali bychom k tomu energetické zdroje čtyř planet podobných Zemi.

Druhým faktem je skutečnost, že 20 procent populace nejbohatších států světa má na svědomí 80 procent světového znečištění.

No a tyto dva fakta v souhrnu znamenají, že naše planeta s její omezenými přírodními zdroji by prostě neunesla takovou úroveň blahobytu a spotřeby, jaká je dnes běžná na západě. A to tedy, v egoisticky zvráceném myšlení nejmocnějších mužů světa a za nimi stojících šedých eminencí značí, že taková úroveň blahobytu není pro všechny. Že je pouze pro vyvolené! Pouze pro takzvanou lepší část světa, která představuje 20 procent světové populace, ale přivlastňuje si 80 procent všech zdrojů naší planety.

Aby takové uspořádání světa a rozdělení jeho zdrojů zůstalo zachováno, ba dokonce aby se ještě více navyšovalo ve prospěch vyvolených je třeba zcela logicky něco podnikat. Filozofie je velmi jednoduchá: čím méně se bude dařit jiným, tím více se bude dařit nám. Neboť pokud by se dařilo i jiným a ti by také prosperovaly, ujídali by tím přece z našeho vlastního koláče, na který máme právo pouze my.

Zkusme se nyní podívat přes optiku této filozofie na některé události světového dění. Najdeme v nich pochopení toho, proč se USA spolu se svým západními spojenci podíleli na množství převratů a revolucí v nejrůznějších koutech světa. Dělo se tak různými způsoby a to buď přímo, ale většinou nepřímo, s tichou finanční a materiální podporou.

Proto bylo odstraněno množství takzvaných diktátorů, ve většině případů lidí, kteří razili svou vlastní cestu a odmítali se podrobit zájmům USA a západu. Ba dokonce se věci děly i zcela opačně, jako například v Chile, kde byl svého času legitimně zvolen Salvador Allende. Protože však nechtěl jít po ruce USA, byl za jejich tichého souhlasu svržen krvavým pučem generála generála Pinocheta.

To jsou také důvody, pro které byl zlikvidován takzvaný diktátor Kadáfí a totálně zruinovaná Libye, jedna z nejvíce prosperujících afrických zemí. Proto také v současnosti brojí západní svět proti dalšímu takzvanému diktátorovi Asadovi a takzvaná umírněná opozice, finančně a materiálně podporována západem ničí dříve prosperující a nábožensky a etnicky snášenlivou Sýrii.

Ne, nikdo přece nesmí pro sebe drze odkrajujeme z koláče blahobytu a prosperity, který celý náleží pouze vyvoleným. Pouze oni smí držet ostatní národy v područí. Pouze oni je smějí ovládat a profitovat z jejich lidských, materiálních a přírodních zdrojů.

A opět pouze USA a západní mocnosti vyprovokovali a financovaly převrat na Ukrajině. Ten vyústil do občanské války. Nenávist fašistických elementů, otevřeně spolupracujících s Ukrajinskou vládou byla za tiché podpory západu obrácená proti ruské menšině.

Na Krymu bylo provedeno legitimní referendum, ve kterém jeho většinové ruské obyvatelstvo vyjádřilo souhlas s připojením k Rusku. Tím se vyhnulo osudu Luhanska a Doněcka, postižených občanskou válkou. Na Rusko však uvalilo světové společenství sankce za anexi Krymu.

Tímto takzvaným světovým společenstvím jsou opět pouze vyvolení, jejich vazalové a sluhové. A jejich cíl je stále stejný. Vyvolení přece nemohou potřebovat silné a prosperující Rusko, kterým se tato země postupně stávala pod vedením Putina.

Jinak Rusko představuje zcela osobitou kapitolu. Z pohledu vyvolených jde totiž o absolutní nespravedlnost a totální aroganci, spočívající v tom, že jeden národ zaujímá rozlohu šestiny planety, ukrývající v sobě obrovské přírodní bohatství. V této skutečnosti spočívá jedna z největších vin Ruska. A přitom jde ještě i o méněcennou rasu! O Slovany! Takový lidé přece nemají nejmenšího práva zabírat životní prostor a přírodní bohatství, zcela jednoznačně určeno pouze vyvoleným. V tomto tkví také podstata odvěké nenávisti západu vůči Rusku. A proto jakákoli záminka poškodit jej je pouze vítána.

Mimochodem, už Hitler uplatňoval zcela rozdílné kritéria vůči civilnímu obyvatelstvu, nacházejícímu se na západním a na východní frontě v Rusku. Zatímco na západě bylo civilní obyvatelstvo více méně nedotčené, v Rusku byl uplatňován princip spálené země, na jehož základě bylo například Bělorusku spálených přes 600 vesnic spolu s jejich obyvateli. Šlo totiž o méněcennou rasu, která zločinně zabírala životní prostor (Lebensraum), určený pouze vyvoleným.

Dnes je Rusko západní propagandou prohlašované za agresora a jeho ekonomika je poškozována burzovními machinacemi a hospodářskými sankcemi. A celé je to o to zákeřnější, že západ své skutečné pohnutky obratně ukrývá pod pláštíkem prosazování vysokých a vznešených ideálů humanismu, demokracie a lidských práv. A mnoho povrchních a mělkých lidí naivně skočilo na tuto jejich hru na humanismus a prosazování dobra, za kterou se ve skutečnosti skrývají zvráceně egoistické choutky vyvolených a samozvaných pánů světa.

A to, že je uplatňováním sankcí vůči Rusku zároveň poškozována i ekonomika Evropské unie přesně odpovídá logice vlčí smečky, v níž vítězí a profituje nejdravější a nejbezohlednější vlk, čili v našem případě USA. USA totiž dokonale vyhovuje jako oslabování Ruska, tak i Evropské unie, přičemž západní Evropa sama sebe degraduje pouze na jakéhosi poskoka zájmů USA, jdouce slepě proti zájmům vlastním.

Ale to je zase jen další rozměr neuvěřitelné lidské zvrácenosti, v níž politické elity západních zemí zaprodávají a zrazují vlastní národy. Možná opět právě proto, aby si na jejich úkor urvali co nejvíce pro sebe.

Celé toto velké světové dění, ve kterém se pod masku dobra skrývá lež a bezohlednost je neuvěřitelným koncertem lidské nízkosti. Koncertem obludného materialistického egoismu, ústícího do zvrácené snahy mít se stále lépe a lépe na úkor jiných.

Blahobyt na této zemi omezených možností není totiž pro všechny. Je pouze pro elitu! Ostatní jsou tu jen k tomu, aby sloužily elitě a jejím potřebám. Přesně tak, jak je tomu dnes ve východoevropských zemích, které se tomuto trendu slepě podrobily a z nichž se hrnou na západ gastarbetri, aby pokorně sloužily vyvoleným.

Jak je ale možné, že něco takto zvráceného vůbec funguje? Kde nastala chyba? Vždyť přece víme, že USA se kdysi při svém vzniku opíraly o křesťanské hodnoty a mnohé z jejich zakládajících osobností byly hluboce věřícími. Při vzniku USA je tedy možné evidentně vypozorovat přítomnost duchovního rozměru. Duchovností však není míněno konkrétní vyznání, ale elementární snaha člověka o spravedlnost, čestnost, lidskost, dobro a jeho zájem o věci vyšší a hmotu přesahující.

Žel, tento druh duchovnosti se pod vlivem racionalizace života, rozvoje průmyslu a nastupujícího materialismu začal pomalu vytrácet. No a výsledkem toho je současný bezduchý konzum a celoživotní orientace lidí pouze na věci hmotné.

Takovou ztrátu duchovnosti však nutně doprovází postupná ztráta smyslu pro spravedlnost, čest, lidskost a dobro, jakož i absolutní ztráta zájmu o věci hmotu přesahující. To má za následek stále větší bujení egoismu, sobectví, chamtivosti, bezohlednosti, lži, podvodu, přetvářky a mnoha jiných nezdravých jevů. No a žel, právě lidé takového typu patří dnes mezi elitu světa.

Nicméně celý systém ze všemi jeho zvrácenými hodnotami může fungovat pouze proto, že tyto hodnoty přijali za své miliardy lidí po celém světě. Všude vládne chamtivost, materialismus a bezohlednost. No a právě mistři těchto lidských chyb se staly vládci světa, přičemž jejich vláda velkého, obludného a bezohledného materialistického egoismu má svou pevnou oporu v egoismu a materialismu milionů lidí po celém světě. Z ní totiž vyrůstá.

Je to jako jedna obrovská pyramida, na jejímž vrcholu stojí hrstka těch, kteří všech ostatních utiskují. Tento pyramidální systém však může fungovat jedině proto, že lidé samotní tvoří jeho základnu a všechny jeho hierarchie odspodu až nahoru, přičemž všichni se řídí principem egoismu a materialismu, a uplatňují jej ve svém každodenním životě podle svých vlastních možností a schopností.

Náš svět, čili miliony obyčejných lidí tedy vytvořili a vyživují obludnou hierarchii egoistického materialismu, která je v podobě arogantních nároků vyvolených utlačuje. A utiskuje je v podstatě jen proto, že se oni sami stávají strůjci vlastního útlaku prostřednictvím osobního preferování těchto principů. V spravedlivých zákonech našeho univerza se totiž musí každému vrátit vždy to, co on sám zasévá. A v charakteru vnějších poměrů musí prožívat to, jaký on sám vnitřně je.

Pokud se tedy bude chtít náš svět tohoto útlaku zbavit, budou lidé muset začít od sebe samých. Musí se znovu navrátit k ctnostem pravé duchovnosti, čili ke snaze být spravedlivými, čistými, dobrými a lidskými. Ke snaze o pochopení a vnímání i věcí vyšších, než jsou jen ty hmotné. Jedině tímto způsobem je totiž možné začít s postupným zlepšováním současných poměrů, v nichž převládá lidská nízkost, ubohost, bezbřehý egoismus, tupý materialismus a to vše pokrytecky skrývané za vysoké a vznešené ideály.

Pokud se tedy jednoho dne zeptáš člověče, jak můžeš ty sám osobně přispět k tomu, aby bylo na zemi lépe věz, že začít třeba tebou samotným. Tvým vlastním životem, ve kterém začneš preferovat dobro, čest, spravedlnost a lidskost, a ve kterém se začneš zajímat i o věci vyšší, než hmotné. Třeba kupříkladu o to, jaký má vlastně ve skutečnosti tvůj život smysl.

A pochop také, že se musíš zároveň zbavit i vlastního egoismu a prázdného materialismu, kterým svou vlastní mírou přispíváš k vytváření obrovské pyramidy egoismu, na jejímž vrcholu trůní vyvolení, arogantně si přivlastňující nadvládu nad všemi ostatními, kteří jim mají sloužit.

A ty, jakož i všichni ostatní jim budete muset sloužit tak dlouho, a do té doby vás budou sdírat a nepovažovat za nic, pokud se osvobozením od svého vlastního egoistického materialismu nezbavíte jejich vlivu. Protože dokud tohoto nedosáhnete, budete muset neustále sklízet pouze to, co sami sejete.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
smilan
 
Příspěvky: 85
Registrován: 13 črc 2011 18:24

Re: Úvahy o živote

Příspěvekod smilan » 07 črc 2016 17:17

Zničí nás to, co není vůbec vidět?

Člověk dneška je člověkem hmoty, uznávajícím jen to, co vidí, co dokáže ohmatat, co podle něj reálně existuje a co mu přináší nějaký viditelný a hmotný prospěch. Pouze to je hodné jeho úsilí, námahy a odříkání.

Vše ostatní, co do výše zmíněné kategorie nepatří, což tedy není možné vidět, ohmatat a co z hmotného hlediska lze považovat za neexistující, to vše je pro současných lidí bezpředmětné a nehodné pozornosti.

A přece! Přece každodenně disponujeme nesmírnou neviditelnou energií, jejímž prostřednictvím si ve svém materiálním ignorantství vůči všemu neviditelnému sami pro sebe formujeme zkázu, záhubu a zničení.

Podívejme se na naše slova a činy. Slova slyšet a činy vidět. V životě člověka existují mnohé situace, ve kterých je nucen ovládat se v tom, co řekne a co udělá. Pokud by totiž nedával pozor například na svá slova, mohl by být trestně stíhán za křivé obvinění a osočování. A podobné je to i s našimi činy. Nemůžeme si prostě dělat cokoli a chovat se jakkoliv, protože bychom se mohli ocitnout ve vězení, nebo bychom mohli ztratit dobrou pověst. Člověk se prostě musí ovládat a dbát na to, co udělá a co řekne.

Vezměme si třeba takový malý příklad nutnosti ovládání se v řeči. Existují lidé, který z určitého lokál patriotismu, nebo jen ze zvyku říkají doma nářečím, avšak na veřejnosti, v úřadech a ve školách se snaží mluvit spisovně. No a podobných příkladů, kdy se člověk dokáže, ba dokonce musí dokázat ovládat ve své řeči, jakož i ve svém jednání je mnoho. Dokáže se a musí se dokázat ovládat, protože se jedná o věci viditelné a všem reálně vnímatelné, za které nese osobní zodpovědnost.

Každý člověk však zároveň manipuluje i s mohutnými, skrytými energiemi, které dává do pohybu svým myšlením. Ale protože pro materialistického člověka dnešní doby všechno to, co se nedá osahat a není viditelné neexistuje, dovolují si lidé v oblasti vlastního vnitřního života cokoliv. Dovolují si myslet doslova na cokoliv! I na to nejbizarnější, nejfantastičtější, nebo nejskaženější domnívajíce se, že je to čistě jejich osobní věcí, pokud to nikdo nevidí.

Člověk dneška je sice schopen připustit, že jeho nikým neviditelné myšlení a inteligence existují a na vzdělání, které je čistě vnitřní, rozumovou kvalitou jsou ochotni vynaložit i nemalé finanční prostředky. Ale jakékoliv jiné, vlastní myšlenky a uvažování považují za cosi bezvýznamného a podružného, ​​co je čistě jejich osobní záležitostí a co v podstatě nemá žádnou cenu a tedy ani žádný dopad na jejich život.

Co by se tedy styděli udělat, či dokonce i jen vyslovit, tím se klidně zabývají ve svém myšlení, protože to nikdo nevidí a protože jsou přesvědčeni, že si to mohou dovolit. A tak si to dovolují!

Vnitřní myšlenkový život lidí je z tohoto důvodu plný neuvěřitelné nízkosti, malosti, špíny, povrchnosti, zvrhlosti, agresivity, závisti, chamtivosti, sobectví a ještě mnohého jiného. Vnitřní myšlenkový život lidstva se podobá stoce, plné bahna a všeho možného odpadu.

Jaké ale musí mít následky taková lehkovážnost a absolutné ignorování ovládání se v myšlení? Co to musí lidem přinést?

Jakmile zformujeme nějakou myšlenku, živá síla, proudící stvořením a pronikající všem, tedy i člověkem samotným vlije do námi vytvořené myšlenky život a vytvoří z ní zcela konkrétní formu. Konkrétní formu, přesně a bez příkras odpovídající obsahu dané myšlenky. No a tato myšlenková forma je pak po svém vzniku přitahována podle zákona stejnorodosti do centrály myšlenkových forem stejného druhu. A toto shromaždiště stejnorodých myšlenkových forem mohutní stále více a zpětně působí nejen na člověka, který do něj svou myšlenkovou formou přispěl, ale i na celé lidstvo.

A protože myšlenkový život lidí je žel v současnosti takový, jaký je, vznikly a neustále mohutní energetické myšlenkové centrály především negativního druhu, které zpětně působí na jednotlivce, kteří je vytvořili a neustále živí, jakož i na celé pozemské lidstvo.

No a lidé, nic netušící o těchto skutečnostech, lidé, domnívajíce se, že na jejich myšlenkový život clo neplatí, lidé, přesvědčeni o tom, že ve svém vlastním nitru a ve svých myšlenkách si mohou dělat co jen chtějí, tito nevědomí lidé živí prostřednictvím jemných energií svého myšlení obrovské a jejich přičiněním stále se zvětšující myšlenkové centrály závisti, chamtivosti, sobectví, nenávisti, agresivity, nízkosti, zvrhlosti a tak dále a tak dále.

No a jak již bylo řečeno, akumulováno zlo z těchto myšlenkových centrál působí zpětně na své tvůrce, ale i na celé lidstvo a podněcuje jej k špatnému. Je to jako obludný a stále rostoucí kolotoč nízkosti a zla, který ve svém ustavičném působení na lidi strhává dokonce i ty, kteří jsou lepšími. Strhává je ke zlu, které by snad oni sami nikdy nedělali a kterým by se oni sami od sebe nikdy vnitřně nezabývali.

A tak se naše země spolu s jejími obyvateli pomalu propadá do temnoty, protože temné a neustále rostoucí energetické centrály nejrozličnějších lidských nízkosti ji pomalu, ale jistě strhávají do záhuby. Do záhuby, spočívající v absolutním potlačení všeho vyššího, vznešenějšího, čistějšího a ušlechtilejšího, co se v lidech nachází. Do katastrofálního úpadku ducha a lidskosti. Do úpadku ducha, který musí nakonec vyústit do úpadku reálného a hmotného.

Toto je cesta zkázy, kterou dnes kráčí lidstvo. Cesta zkázy, skrývající se v podceňování a ignorování subtilních energií vlastního myšlení, co se navenek projevuje úpadkem všech vyšších hodnot ve vzájemných vztazích mezi lidmi a ve společnosti.

Pokud se to nezmění, čeká nás konec! Konec duchovní a hmotný. Za situace, jaká vládne na zemi dnes je to už jen otázkou času.

Změnit je to však možné pouze prostřednictvím poznání těchto skutečností. Pouze pochopením obrovské zodpovědnosti za vlastní, osobní, vnitřní život, jehož kvalita přináší rozkvět a nekvalita úpadek a zhroucení lidské civilizace.

Změna k lepšímu a zároveň cesta lidštějšímu a mnohem hodnotnějšímu životu na zemi je tedy spojena s převzetím osobní odpovědnosti každého člověka za své myšlení. Lidé si musí uvědomit, že ve svém nitru již nesmí živit nízkost a zabývat se zlem, ale naopak, že toto musí vytěsnit a ve svém nitru rozvíjet pouze dobro a dopřát pozornosti pouze ušlechtilému. Tímto způsobem se pak začnou vytvářet a sílit energetické shromaždiště myšlenek mnohem ušlechtilejšího druhu. Zároveň začnou chřadnout a zmenšovat se shluky dosavadní nízkosti a nečistoty. Ušlechtilejší myšlenkové centrály budou pozitivním způsobem ovlivňovat myšlení a jednání jednotlivců a tím se začne zlepšovat všechno kolem nás. Vztahy ve společnosti i mezi lidmi. A zem se již nebude přepadávat do temnoty, ale naopak stoupat ke Světlu.

Člověče, dbej proto na čistotu a ušlechtilost svého vnitřního života! Staneš se tím strůjcem vzestupu civilizace, ale i strůjcem vzestupu sebe samého!

Člověče, uvědom si, že ve tvých rukou a ve tvém nitru se skrývá klíč k lepší budoucnosti. K lepší budoucnosti našeho světa i tebe samého! Vykroč proto s plnou vážností tímto směrem a přestaň podceňovat význam toho, čím se zabýváš ve svém nitru. Neboť v podceňování těchto skutečností se pro tebe i pro tento svět skrývá zkáza.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
smilan
 
Příspěvky: 85
Registrován: 13 črc 2011 18:24

PředchozíDalší

Zpět na Zajímavosti odjinud

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Bing [Bot] a 8 návštevníků