Omlouvám se všem za menší návrat k předešlé diskuzi, ale tohle je věc, kterou už delší dobu také pozoruji. Až mi někdy lehce připadá, jako by z člověka samého se stával jakýsi pochodující orgonit ( ), alespoň co jsem mohl na sobě pozorovat. I když je člověk bez orgonitu, tak jakoby jeho energie byla pořád v něm a čistí a pozvedá vše okolo skrze něj. (vizuálně /obloha/ to většinou není vidět, působí spíše skrytě, ale cítit to je)elekta píše:Myslím, že na místech ošetřených orgonity, si začne člověk uvědomovat více sám sebe a vnitřně na sobě intuitivně pracuje. A orgonit mu to jaksi usnadňuje. Pokud bys byl nucen, z těchto míst odejít, jen by se ti zpomalily vnitřní procesy. A stejně bys dělal vše proto, abys i nové místo ogiftoval. Nebo už by to ani nebylo třeba, třeba bys pracoval s vnitřní silou, ke které tě orgonit přivádí. Nepotřeboval bys nástoje - orgonity.
Tak to vnímám. Zkus si to také prožít. Vizualizuj si sebe na místě s orgonity, a na místě bez nich. A tvé pocity ti něco jistě řeknou. Hlavně netřeba tvořit nějaké strachy.
Často chodím i po místech, "kde noha giftera nevkročila" a i když většinou alespoň osobní TB mám sebou, přecejen je okamžitě znát kvalitativní rozdíl úplně všeho okolo. (Dobře je to vidět /a cítit/ například v lesích a celkově přírodě, ale je to znát i v městech) Někdy se stane, že na zpáteční cestě orgonit nakonec ani nemám (rozhodne se zůstat) a potom je to opravdu velký rozdíl, obzvlášť při delší cestě domů skrze různá neogift. území. Na druhou stranu jakmile se člověk přiblíží "k tomu svému", je to cítit pořádně dopředu ve vzduchu a vůbec energií okolo (vskutku jakoby nás orgonit vítal) a když se poté člověk dostane až do jádra, je to jak vkročit do "soukromého" ráje.